Život polapený kamerami Divadelně zpracovává snovou atmosféru, příznačnou pro žánr předlohy – film noir. V první půlce inscenace umísťuje děj v hereččině vile za průsvitnou stěnu. Na ni jsou souběžně s akcí na jevišti promítány detaily postav snímané simultánně. Výsledkem této vizuální stylizace je znejistění reálnosti děje za průsvitnou oponou. A také zpochybnění autenticity jednání hlavní postavy. Postava herečky je stále vystavena kamerám. Hraje tedy pro ně, nebo skutečně jedná? Toto polapení života kamerami odpovídá jejímu stálému přehrávání, kterým k sobě poutá pozornost. Přízračnost a nereálnost atmosféry posiluje i scénografická zkratka: propojení interiéru hereččiny vily s bazénem, který v závěru sehraje tragickou roli. Lehce perverzní, vyšinutou atmosféru, které film dosahuje vypíchnutím detailů hereččina sídla (přebujelý luxus, stovky vlastních fotografií, jimiž se herečka obklopuje, honosná postel ve tvaru lodě atd.) vytváří inscenace bizarním posunutím situací: například šimpanz, kterého ve filmu Norma pohřbívá, je zde jejím tanečním partnerem. Zbývající posuny inscenaci spíš uškodily. Ke slovu se dostává komično, a to někdy až v drastické podobě (karikatury, komická klišé z filmařského prostředí). Prakticky všechny postavy jsou lehce groteskně pokřiveny. Například scény, kde se scenárista Ricky (Jiří Vyorálek) setkává s vymáhači dluhů, se blíží čisté parodii na gangsterky. Groteskní tón se vyhýbá jen hlavní postavě v podání Jitky Frantové.
I ta se v inscenaci proměnila. Ve filmu je to padesátiletá hysterka, která v sobě má cosi zlého až nebezpečného. V inscenaci je starší, což mění vyznění vztahu s mladým scenáristou, a také méně hrozivá. Je spíš nostalgicky vzpomínající, vitální a přepjatá žena než pološílená bojovnice za vlastní slávu. Výkon devětasedmdesátileté Jitky Frantové, která ovládne na dvě a půl hodiny jeviště, je ohromující, ten ale tématem inscenace není. Na stranu lehké parodie inscenaci převáží i ostatní výrazné, karikované postavy. A pro příklon ke grotesce a parodii je melodramatické finále, a vlastně i příběh samotný, bez většího účinku.
Jiří Pokorný: Hvězda stříbrného plátna
Režie: Jiří Pokorný Scéna: Daniel Dvořák ND Brno, premiéra 4. 3. v Redutě
O autorovi| KATEŘINA SLÁMOVÁ BARTOŠOVÁ, Autorka je divadelní kritička
