Už několikrát jsem dostal otázku, zda nelituji, že jsme tolik péče věnovali rumunskému romskému chlapci, když se nakonec ukázalo, že to nebyl romský „princ“, ale pouze něco jako čekatel na romského „soudce“. Odpovídám stručně: Nevadí. Každému, kdo by byl přivezen ve stejném stavu, nehledě na národnost a barvu pleti, bychom ve vinohradské nemocnici věnovali stejnou péči.
Musím říci, že mne tato otázka z řady důvodů netěší a byla také posledním impulzem, abych zformuloval svůj nepříjemný pocit z dění okolo nehody a smrti Iona Micleska. Tady je.
K rumunským Romům jsme měli být přátelštější Rozumím obavám občanů z chování rumunských Romů, obavám z konfliktů, nepříjemností a starostí, o které jistě nikdo nestál. Souhlasím, že pokud kdokoliv porušuje české zákony, je třeba zakročit. Přesto můj dojem je, že jsme k této skupině lidí jako společnost nebyli ani chápající, ani vstřícní, natož přátelští nebo velkorysí.
Můj pocit jistě ovlivnila osobní zkušenost s nimi. Jejich city byly opravdové. Kdyby mohli, seděli by kolem Iona Micleska všichni, ve dne v noci. Nešlo to, a tak se u něj spořádaně střídali tak, jak jsme jim navrhli. Byli k nám slušní a byli nám vděční. Naši lékaři nikdy nelitovali času, který strávili odpovídáním na jejich dotazy o chlapcově zdravotním stavu.
A mimo nemocnici? Někdy stanovali, kde neměli, zakládali ohně, kde nesměli, porušovali předpisy a možná i zákony na ochranu životního prostředí. Opakuji, české zákony nesmí porušovat nikdo. Nejsem znalcem romské problematiky a života Romů, ale myslím, že se chovali standardně, jak jsou zvyklí, jak se běžně chovají ve své zemi.
Přesto doufám, že jejich vzpomínky na nás budou nakonec pozitivní. Díky těm radním, strážníkům a obyčejným lidem, kteří jim pomocnou ruku nakonec podali, a díky našim lékařům a sestrám, kteří pro Iona Micleska a jeho rodinu udělali maximum.
O autorovi| Marek Zeman, ředitel fakultní nemocnice Královské Vinohrady
