Čtete pohádku o Budulínkovi a nevěříte sluchu, co z vašich úst vychází: babička s dědečkem číhají na liščata před norou a jak mládě vykoukne, useknou mu hlavu a šup s ní do pytle - a tak několikrát. A to ještě není nic proti Krtkovi. Onehdy ho na jeho cestách spolkla velryba, zanesla až do Grónska a tam jej šťastně vysvobodili velrybáři: rozřezali velrybu motorovou pilou na kousky.
Ostražitost je na místě, klasika neklasika. Krtek je dílo nedávné, krvavý Budulínek pochází z výběru Naše národní pohádky, napsal ho Josef Stanislav Menšík a v roce 1982 vydala Svoboda.
V jiném, současném výboru, nazvaném Pokladnice pohádek (vyd. Fortuna Libri, vybrala a upravila Alena Peisertová), se podobné zrady netřeba obávat. Dvanáct pohádek, až na jednu výjimku (italskou Loď, která plula po vodě i po zemi) notoricky známých, v něm najdou čtenáři v celkem tradiční podobě, byť vyprávěné jednoduchým současným jazykem. Kromě jiného se aspoň z obsahu dozvědí, že O dvanácti měsíčkách je pohádka slovenská a uvedla ji Božena Němcová, zatímco Pták Ohnivák a liška Ryška a Otesánek jsou české (vyprávěl je Erben), Tři prasátka anglická (podle J. Jacobse) a tak dále. Babičkám, které je vnoučatům čtou, se může přihodit, že jim vytane stará zavedená verze z ruštiny (Domku, domečku, kdo v tobě přebývá? místo současného Kdo v tobě bydlí?), ale to je detail. A ilustrace Dagmar Ježkové nebrání dětské fantazii.
Aby knížka nebyla moc hubená Často obrázky knížek určených nejmladším mohou být vodítkem: naznačí, co lze v textu čekat. Krásně vtipné ilustrace, samy o sobě výmluvné (Jiří Votruba), zdobí například novou knihu Zdeňka Svěráka Pan Buřtík a pan Špejlička (Albatros). Tři příběhy o směšné (jen proporcemi), ale nápadité dvojici a třech psech (jmenují se Pocemové) mají, co je třeba: příběh, barvité vyprávění, vtipné postřehy, čistý jazyk a sem tam i naučení. Třeba: „Copak herna, kde to vypadá jako v pekle a kde se nechají hlupáci obrat o všechny peníze a vracejí se domů k hladovým dětem, které marně hledají v tatínkově kapse preclík, copak taková herna je potřebnější než lékárna?“ komentuje pan Buřtík úmysl zrušit lékárnu U Bílé myšky. Jak autor předesílá, první dva příběhy psal v roce 1970 pro své děti a třetí letos, „aby kniha nebyla hubená“. Dá se prý na tom zjistit, jestli se v psaní po čtyřiceti letech zlepšil nebo zhoršil. Nezhoršil.
S výtvarným doprovodem mají hodně společného i říkanky, které napsala Hanka Jelínková a ilustrovala Vendula Hegerová (Naše kniha). Obrázkové říkanky mají podtitul „Pro chytré hlavičky (od 3 do 8 let) a jejich babičky, dědy, táty, mámy (kteří čtou už sami)“. Už ten naznačuje, jakým stylem se k dětem obrací. Kombinuje slovo - verš - a obraz (starší si vzpomenou třeba na Ferdovu abecedu Ondřeje Sekory postavenou na podobném principu). Píše o obyčejných věcech denního života (tulipán, mouka, jogurt, mlha, vrba, listonoška nebo i parní válec...). Verše jsou jednoduché jako běžné povídání, každý druhý (nebo třetí a čtvrtý) končí obrázkem místo slova. Dohromady moc hezké básničky, jež svědčí o jazykové výbavě a citu autorky, která je lektorkou a překladatelkou z angličtiny. A co je důležité: tohle čtení předpokládá součinnost malých a velkých, což je hodnota už sama o sobě.
