Pondělí 22. dubna 2024, svátek má Evženie
130 let

Lidovky.cz

Probuzení ze sna prázdnoty

Česko

Film Ivetka a hora, vítěz festivalu dokumentů v Jihlavě, vrací na česká plátna spiritualitu

Věci potřebují svůj čas. Ivetě Korčákové a její kamarádce Katce se na hoře Zvir u východoslovenské vesnice Litmanová zjevovala Panna Maria pět let. Ivetiny výpovědi trpělivě sbíral dokumentarista Vít Janeček. A nepospíchá ani ve výsledném filmu. Ten, i když to tak zpočátku možná nevypadá, je vystavěný se zralou rozvahou a rozmyslem.

Ivetka a hora není detektivka. Janeček se nesnaží přijít na kloub tomu, co se v letech 1990-1995 u Litmanové dělo, bere zavděk tím, jak mariánská zjevení popisuje sama Iveta. Nejde mu ani o objektivitu: Ivetiny výpovědi tvoří velkou většinu stopáže. Usiluje však o nestrannost a nezaujatost, což není totéž. A pomalu, nenápadně a trpělivě z jednoho osobního příběhu souká přesah, který se týká každého člověka.

Struktura filmu připomíná mravní zákony: je očima (téměř) nepostižitelná, ale divák ji cítí uvnitř sebe. Navenek se na plátně odehrává pouhý proud Ivetiných výpovědí v rozmezí od roku 1990 do současnosti. Janeček je nicméně bez explicitního dělení na kapitoly nebo předělů jistou rukou sdružuje k sobě podle jejich vnitřní příbuznosti. Postupně si tak divák poslechne Ivetinu verzi prvního zjevení, dozví se o nedůvěřivých prvních reakcích, o tom, jak se z mýtiny v lese stalo poutní místo. Zároveň se snímek skládá ze dvou polovin: první se týká samotného zjevení, druhá jeho nelehkého dopadu na Ivetin život, který dívku málem dovedl k sebevraždě.

Janeček se nedere před kameru, promluví jen sporadicky. Nechává věci (a Ivetu) mluvit samy za sebe a diváka rozumět, jak sám umí.

Vyplatí se dávat pozor: třeba detail, kdy Iveta okomentuje batohy kolemjdoucích turistů, vypovídá hlavně o jejím vlastním břemenu. Jiné scény proti sobě staví odlišné přístupy a vybízejí k interpretaci. Zatímco jeden kněz tvrdí, že místo zjevení má nejprve schválit církev a teprve pak je mohou navštěvovat věřící, druhý tvrdí, že je místem k modlitbě právě proto, že na něj lidé chodí. Když si Iveta pochvaluje boty s podpatky, můžeme to chápat jako marnivost i jako důkaz, že po letech v klášteře zůstala „normální“.

Budování chrámu života I skrze tyto situace film téměř dialekticky buduje své centrální téma: oslavu života žitého upřímně, do hloubky a s úctou k sobě i k druhým. Jako pilíře chrámu tu stojí Ivetina výpověď o tom, jak ji zraňovala čistě formální víra rodičů, či její poznámka hledající čistotu hlouběji než jen v povrchním sexuálním významu. „Aby vás to probudilo ze sna prázdnoty,“ vysvětluje Panna Maria ústy dospívající dívky účel svých zjevení při posledním z nich a Iveta dnes jako krásná dospělá žena vysvětluje její odmlčení: „Přestala mluvit, aby lidé měli možnost začít poslouchat.“ Ivetka a hora zvítězila v soutěžní sekci českých dokumentů na letošním festivalu v Jihlavě. Porotci udělení ceny zdůvodnili tím, že film „čistým způsobem zprostředkoval kontakt s metafyzičnem“. Skutečně, svým filmem se Janečkovi podařilo prosvítit českou kinematografii spiritualitou, které se jí jinak dlouhodobě nedostává.

Dlouhé sekvence „mluvících hlav“ a nepohledný obraz kvality domácího videa nejsou zrovna divácky vstřícné, folklórně-etnografické vsuvky nebo názorná klouzání kamery po místech, kde se „to“ stalo, zase mohou vyvolávat rozpačitý dojem. Publikum by se tím však nemělo nechat odradit. Na konci se mu film odvděčí nádherným „happy endem“: stojí tu celý a hotový člověk, od kterého se každý z nás může naučit žít víc a líp.

HODNOCENÍ LN **** Ivetka a hora ČR 2008

Scénář a režie: Vít Janeček Kamera: Braňo Pažitka Vystupují: Iveta Korčáková, Adriana Hrabčáková, Zdeno Vislocký, Rastislav Hudák, Helena Korčáková, Daniel Galajda a další Distribuce v ČR: Aerofilms Premiéra: 17. 11. 2008

Ivetka a hora není detektivka. Janeček bere zavděk tím, jak zjevení popisuje sama Iveta.

Autor: