Na počátku dvacátých let hledal Jakub Deml v okolí rodného Tasova pozemek, na kterém by si postavil domek. Jednání s místními sedláky byla svízelná. Majitel vysněné parcely u řeky Oslavy odolával všemu přesvědčování: „Což, me besme nic neměli proti tomo, ale dež bábička nesce! Bábička řiká, že be se mělo ešče překópit a ne vodprodávat!“ Babičku nakonec nepřemluvil ani místní farář a básník se musel spokojit s jiným místem. V knize Mé svědectví o Otokaru Březinovi o tom píše: „Tady ponejprv jsem poznal, co je to pro moravského sedláka, vzdát se i jednoho čtverečního metru půdy, a teprve po letech jsem pochopil a uznal, že to není chamtivost, nýbrž že je to něco na výsost morálního.“
O necelých devadesát let později chce vláda prodat České aerolinie a ruzyňské letiště. Privatizace, jakých byly po roce 1989 desítky či stovky. Přelomová snad jen v tom, že poprvé je popřáváno sluchu také jiným než ekonomickým argumentům.
Tento obrat způsobil nejvážnější zájemce o leteckou společnost - ruský Aeroflot. Firma kontrolovaná Kremlem prý může zaplatit nejvíce, ale... Seznam geopolitických a bezpečnostních a dalších argumentů je dlouhý: staneme se ještě závislejšími na Rusku, s Aeroflotem přijdou ruští špioni, koupíli Aeroflot aerolinky, bude mít strategickou výhodu při prodeji letiště, spadne-li Rusům do klína i Ruzyně, budou mít základnu ve střední Evropě, ještě tomu není ani dvacet let, co stáhli okupační armády, a nyní se vrátí i s tím srpem a kladivem a vůbec, jaká je to privatizace, prodat něco de facto jinému státu.
To podstatné je však stále zamlčeno. Od počátku devadesátých let je privatizace u nás považována za cosi blahodárného ze samé podstaty. Diskusi o ní ovládli ekonomové většinou liberálního střihu, jejichž hlavní starostí je, aby odprodej státního majetku vynesl co nejvíce. Jejich dogma zní: stát nedokáže efektivně hospodařit, privatizujme, co se dá.
Situace Českých aerolinií liberály v jejich přesvědčení asi utvrdí. V roce 2003 se šéfem firmy stal bez výběrového řízení někdejší ministr obrany za sociální demokracii Jaroslav Tvrdík, který následně přivedl ČSA cugrunt. Pak si stát najal krizového manažera, který rozprodáním lukrativních částí společnosti a účetnickými triky vytáhl aerolinky z červených čísel. Proč by to měl daňový poplatník platit? Prodejme to tomu, kdo dá nejvíce, a je po starostech.
Tato logika však jen prohloubí propast mezi občany a politickými elitami, které si stát přivlastnily. Naši politici nám říkají: Nejprve svěřený majetek vytunelujeme a zbytek prodáme tomu, kdo dá nejvíce, i kdyby to byl třeba gauner z KGB.
Zatímco privatizace ČSA dává alespoň ekonomický smysl, prodej letiště -po léta z veřejných peněz budovaného, plánujícího rozšíření svých kapacit a vysoce ziskového - se nedá zdravým rozumem vysvětlit. Letiště je nevysychající zlatý důl, chtít se ho zbavit může jen pomatenec nebo korupčník.
Vraťme se ke zkušenosti Jakuba Demla. Přestože tomu liberální ekonomové asi nebudou věřit, vlastnictví má morální rozměr. Hlavní měšťanskou ctností je zděděný, svěřený či získaný majetek střežit, udržovat a rozmnožovat. Proto babičku k prodeji pár akrů luk nepřesvědčí ani kněz. Jen zoufalec totiž prodává, když nemusí. Neptejme se proto, kolik prodej letiště či aerolinek vynese, ale zda jsme skutečně takoví ubožáci, že je prodávat musíme.
***
Svěřený majetek vytunelujeme a zbytek prodáme tomu, kdo dá nejvíce, i kdyby to byl gauner z KGB
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
