V internetových diskusích pod články o sporu mezi písničkáři Hutkou a Nohavicou se hned několikrát objevilo jméno Karla Sabiny. Shodou okolností byla jeho stará konfidentská aféra připomenuta ve chvíli, kdy uplynulo sto třicet let od jeho smrti. Od opuštěné smrti doslova patrona všech českých spolupracovníků různých tajných policií.
Připomínat Sabinovo jméno ve spojitosti s Nohavicou není jistě nic překvapivého. Také jeho texty kdysi důsledně zlidověly a v pravou chvíli povznášely publikum. Aby pak ale přišel náraz, odhalení agenta, a po něm v řadě jeho ctitelů zůstala nestravitelná hořkost.
Vedle toho však dávný Sabinův případ krásně ukazuje, jak si česká společnost už sto třicet let neví rady se svými odhalenými konfidenty a jak stále tápe v přístupu k jejich dílu.
Zrádce horší udavače
Sabinovo živobytí nazval básník Jan Skácel hořkým jako pelyněk. Po roce 1848 byl odsouzen k trestu smrti, posléze k osmnácti letům, nakonec si jich odseděl osm, ale zůstal pod policejním dohledem a třel bídu. V české společnosti měl však čelné postavení jako revolucionář i literát. A ne neprávem. Sabinovi lze přičíst řadu průkopnických činů. Jako jeden z prvních rozeznal génius Karla Hynka Máchy, pokusil se o první český moderní román, byl vynikajícím řečníkem na mnoha táborech lidu a napsal slavná libreta, z nichž to k Prodané nevěstě je dodnes v Čechách nepřekonané. V červenci 1872 si jej však nechalo zavolat deset ctěných mužů (mj. Grégr, Barák, Neruda, Hálek, Sládek) a vyneslo nad Karlem Sabinou soud, protože měli v ruce důkaz o jeho spolupráci s tajnou policií. Soud, který poněkud připomíná obsah dnešní Hutkovy písně. Nutno dodat, že všichni měli na tento soud morální právo. I oni většinou byli politicky pronásledováni, byla jim samým nabízena spolupráce (Barák), mohli se cítit Sabinovým chováním podvedeni, když se ho v minulosti v jiných sporech zastávali (Hálek), a někteří z nich žili také v bídě. Přesto se dopustili dvou osudových omylů. Jednak slíbili Sabinovi, že když do osmi dnů odjede z Prahy, nebude jeho případ zveřejněn. Sabina skutečně ujel do Německa, přesto někdo z pánů celou věc vynesl a následovala zuřivá novinářská kampaň. A nespokojili se pouze s tím, že ho označili za tajného agenta, případně za udavače konkrétních lidí, ale pojmenovali ho „zrádcem vlasti“. Dnes je pro změnu Nohavica uváděn jako zrádce pověsti a cti písničkářů. Zbylých pět let života dožil Sabina s obludným označením zrádce vlasti a národa. A ačkoliv měl i řadu obhájců, bylo mu to málo platné: vycházel v převlečení, chodil žebrat a živořil i umělecky.
Brettschneider není Kecal
Spory o jeho případu se táhly až dlouho do dvacátého století. Jeho zastánci poukazovali na to, že Sabinovy literární zásluhy nelze vymazat jeho morálním selháním. Někteří se snažili jeho selhání relativizovat podle známého modelu, že pouštěl policii jen nepodstatné informace. Po roce 1918, kdy se zpřístupnily rakouské archivy, bohužel se takové tvrzení ukázalo jako neudržitelné. Sabina informoval policii dlouho a rozsáhle, donášel zásadní informace i na svého druha z barikád J. V. Friče, a řada jeho udání měla pro postižené, zejména z mladé generace, ničivé důsledky. Ze všech sporů kolem Sabiny však jasně vyplynulo, že česká společnost si tehdy jako dnes neví příliš rady, když se odhaleným konfidentem stane kdosi z první řady. Jako bychom byli schopni přijmout jen udavače typu Haškova Brettschneidera. Nešťastné figurky, které si ve čtvrté cenové skupině píší v rohu zápisky na manžety košile a u kterých, pokud je odhalíme, stačí strhnout falešný vous a vysmát se jim. Jenomže tajné policie mají výsostný zájem získat pro spolupráci lidi sedící v čele stolu a svým stylem ovládající společnost. Sabinovsky řečeno, tajná policie má vždy zálusk ukecat spíše Kecaly než koktavé Vašky.
Autor jistý K. S.
Stejně tak si česká společnost už nejméně sto třicet let neví rady, jak nakládat s dílem odhalených zrádců. Na plakátech Prodané nevěsty vycházelo roky po Sabinově odhalení jen drobným písmem: „Libreto opery napsal K. S.“. A v podstatě dodnes mu žádné velké uznání za Prodanou nevěstu nebylo přiznáno. V malém národě asi nikdy nebude přijato, že život a dílo umělce můžou být dvě samostatné složky. Zatímco proslulým německým dirigentům už bylo dávno prominuto, že se namočili s nacistickým režimem, a při jejich symfonických nahrávkách tuto informaci bereme spíše jako poznatek prohlubující hudební dojem, u nás je to apriorně věc, která se musí raději zamlčet. Není možné pochopit, že sympatické libreto o vítězství dobra napsal někdo falešný jako Sabina. Zejména na české tvůrce slova, na spisovatele a nyní i na písničkáře, se kladou nároky nejvyšší. Jejich udavačství je víc než jen lidské selhání. Musí to odnést i jejich dílo i všechny naše vzpomínky na setkání s ním. Jenže kdyby, nedej bože, se na nějakém seznamu tajné spolupráce objevil autor geniální bělehradské fotbalové penalty - Antonín Panenka promine - znamenalo by to zajisté, že by alespoň v jedné klukovské generaci zahořkla jedna slavná vzpomínka; ale znamenalo by to také, že ta penalta nebyla geniální? A že jsme její zásluhou nedosáhli doposud největšího úspěchu našeho fotbalu v historii? A že naše tehdejší klukovská radost byla mylná? Jistě, sport není umění slova. Ale má jedna lidská oblast právo na nějaké výhradní postavení v oblasti morálky a morálních soudů? Není bez zajímavosti, že jeden z nejzajímavějších esejů o Sabinově zradě napsala jiná kontroverzní osobnost s tragickým koncem, Julius Fučík. V jeho závěru vyzývá: „Sabina nepotřebuje rehabilitaci. Potřebuje hodnocení.“ Karel Sabina má proti žijícím agentům výhodu. Jeho udavačské spisy se dochovaly a byly historiky už publikovány v takové míře, aby každý zájemce mohl posoudit jeho vinu. Z jeho literárního díla už je také dávno jasné, co navzdory pověsti autora přežilo. Přesto i jeho příběh přináší jednu svéráznou pointu. Právě před sto třiceti lety byl opuštěně pohřben na Olšanských hřbitovech. Někteří muži, kteří nad ním vynesli rozhodující soud, byli tamtéž pohřbeni za účasti tisícových davů a v masivních mohylách. Jenže dnes jejich mohyly vesměs zejí prázdnotou, zatímco malý Sabinův hrob kryje moderní náhrobek a hrob je zjevně udržovaný.
O autorovi| Tomáš Brzobohatý, dramaturg ČT
