* Můžete stručně představit svou vizi školy?
Rozdělil jsem ji na tři základní části: situace před dvaceti lety, dnes a za dvacet let. Připomněl jsem rok 1989 ve smyslu snahy něco z něho do školy vrátit. To je pocit, že každý má dveře rektorovny otevřené, a pokud je přání oprávněné, bude vyslyšen. První tři roky studia na AVU v letech 1990–1993 byly naplněním mých snů po předchozí mizerii a jedno z nejšťastnějších období v mém životě. Dnešek vidím jako o udržení nekreditního způsobu magisterské výuky s co nejotevřenějším programem. Ekonomické možnosti školy jsem navrhl vylepšit zavedením statusu mecenáše školy. Situaci v budoucnu vidím v lepším uzpůsobení struktury školy požadavkům 21. století, což bude vyžadovat postavení nové budovy pro nová média.
* Proč jste podle vás neuspěl?
Protože se větší část předvolební diskuse točila kolem konkurzů na vedoucí pedagogy. Vzhledem k tomu, že v dohledné době se konkurzy ze zákona musí provést, nepovažoval jsem za nutné to zdůrazňovat. Zaobíral jsem se tím nepřímo, a to zavedením statusu emeritního profesora. Ten by spočíval v tom, že vedle stávajících pedagogů starších 65 let by začali po dohodě po jejich boku působit kolegové mladší, kteří by od nich přebírali jejich žáky a zkušenosti s vedením školy. Jelikož části senátu se toto týká, přišlo mi nepřípustné, aby o jejich setrvání nepřímo rozhodovali jejich bývalí žáci. Dalším důvodem asi byla příliš „tichá“ dikce mého projevu, jež vedle profesionálnějšího výstupu pana Kotalíka nepřesvědčila ani studenty. Kvůli nim jsem do volby šel, volilo jich devět a já dostal jen pět hlasů.
* Volbu provázely otevřené dopisy osobností, které zčásti vytýkají AVU zatuchlost a akademičnost. Jaký je váš názor?
Nevidím v tom nic špatného, obzvlášť mě potěšil dopis Jana Rouse, který se zabýval současnou situací na AVU v širším historickém kontextu a zmínil několik podstatných věcí, kterým je nutno věnovat pozornost a vzít si z nich jednoduše ponaučení. Nakonec přišel dopis i opačného vyznění, který danou situaci vidí z úplně jiného úhlu.
* Co soudíte o požadavku rychlejší mobility pedagogů?
Byl bych pro řešení podobné jako u rektora. Vedoucí pedagog se může ucházet pouze dvakrát o svoji pozici na jedné škole v maximální délce dvanáct let. Pak by si musel dát šest let volno, a pokud bude stále zájem, může se znovu o pozici ucházet. Každý ze stálých pedagogů by měl svůj mobilní – zrcadlový protějšek, co se předmětu výuky týče. Byla by to pro něj výzva, pokud se mu nebude vést, tak mu studenti utečou.
* Studenti žádají větší transparentnost v chodu školy a tvrdí, že ateliéry fungují rutinně.
V několika jednoduchých krocích je možno transparentnost chodu školy realizovat, obávám se však, že určitému komentáři se není možné vyhnout. Rutinní fungování ateliéru souvisí s rutinním fungováním vedoucího pedagoga a jeho asistenta.
