LEKCE ZE ŽIVOTA
Moje nejranější vzpomínka je z 21. srpna 1968. Byl jsem na prázdninách u babičky a ve čtyři ráno nás vzbudily tanky. Babička chtěla jít do „kadibudky“, která byla společná pro pět chat, ale na dveřích záchodu se skvěl čerstvý nápis: OBSAZENO. Tak já si chvilku počkám, řekla rozespale. To se asi načekáte, paní Bartůňková, prohodily uplakané ženské, co stály okolo. A měly pravdu.
Mezigenerační rozdíly stírá tolerance. Během mojí puberty se vystupňovalo napětí mezi mnou a mými rodiči. Byli jsme naprosto rozdílní! Tatínek nečetl téměř vůbec a maminka jen červenou knihovnu a detektivky. Bral jsem to jako trest, že jsem se narodil právě jim. Jenže člověk po letech pochopí, že život není o tom, jestli někdo čte Kierkegaarda, nebo Angeliku. Důležité je, zda jste obklopeni lidmi, kteří jsou poctiví, nelžou a jsou schopni vás pochopit a pomoci, když to potřebujete.
Nejdůležitější v životě je zdraví. Banální? Ale pravdivé. Než jsem se dostal na vysokou školu, pracoval jsem tři roky jako vychovatel dementních dětí. Do té doby mě nenapadlo, že zdraví je nějaká hodnota. Až jsem pak viděl dítě, které se narodilo úplně normální, v roce a půl spadlo na hlavu a jeho ortel byl jasný: už nikdy nepřekročí hranici demence. Ty nejbanálnější hodnoty jsou nakonec ty nejdůležitější, protože se nedají koupit.
Můj život řídí náhody. Generálním ředitelem Českého rozhlasu jsem se stal v roce 1993 díky náhodě. Jako novinář jsem chtěl psát reportáž o tom, jak probíhá výběrové řízení a přihlásil jsem se do konkurzu. Radu pro rozhlasové a televizní vysílání jsem tehdy přesvědčil, a tak jsem se ve svých 29 letech stal šéfem několika stovek lidí. Náhoda pak sehrála roli v mém životě ještě mnohokrát.
Mladej blbec, starej vůl. To je rčení, které používala moje babička, ale já si myslím, že neplatí. V době, kdy jsem se přes noc stal „velkým šéfem“, jsem nadělal spousty chyb. Dnes říkám, že já sám bych nikdy tak mladého člověka šéfem tak velkého podniku neudělal. Můžete být sebelepší, ale když vám chybí zkušenosti, odžitý život, nic nechápete. Tehdy jsem se řídil hlavně intuicí a chyby, co jsem udělal, byly především ve vztazích k lidem.
Byl jsem nadutý pitomec. Začali mě obklopovat lidé, kteří mi lichotili, jak jsem úžasný a dokonalý. Ve třiceti nevidíte, že vám patolízalové pochlebují, protože po vás něco chtějí. Užíváte si slávu a moc a nepochybujete. Jednou jsem si takhle ráno čistil zuby, dívám se do zrcadla a říkám si: tak takhle si čistí zuby generální ředitel. Moje nadutost dosáhla vrcholu. Tehdy jsem se začal sám sobě smát a konečně mi došlo, jak jsem směšný.
Partneři by neměli být ze stejné branže. S mojí první ženou, s níž mám nyní devatenáctiletou dceru, jsme se rozvedli. Vždycky jsme tak trochu soupeřili. Když jsem začal dělat novinařinu, ona ji začala dělat taky. Nakonec ode mě odešla za jiným mužem. Tehdy jsem se samolibě ptal, jak může opustit toho úžasného Ježka? (Bylo to ještě v období mé nadutosti). Asi by to mezi námi stejně nefungovalo, ale tato zkušenost mi dala ponaučení, že partneři by neměli pracovat ve stejném oboru. Moje druhá žena je o deset let mladší, takže ke mně vzhlížela. Kritiky jsem se od ní dočkal až později (směje se).
Manželství nemůže být idylické. Dlouho jsem si myslel (asi pod vlivem knížek, které četla má matka), že manželství je červená knihovna. Ale to je hloupost. Manželství je instituce a vrchol úspěchu je, když se z manželů časem stanou nejlepší kamarádi, což nemyslím pejorativně. Je skvělé mít někoho, kdo vám rozumí a třeba uvaří čaj, když je vám špatně. Se svou druhou ženou jsem už třináct let a máme dvě úžasné dcery.
Učím se ovládat. Jsem založením cholerik, umím bouchnout do stolu, ale ve většině případů to není vhodné. Dospěl jsem do stadia, kdy na většinu lidí působím jako „klidná síla“.
Smrt Kaplického jsem prožíval intenzivně. Pořád ve mně přetrvává vztek na české trpaslíky ducha, kteří mu poslední dva roky znepříjemňovali profesionální život v Česku. Těch lidí mi je v podstatě líto, protože už nebudou mít příležitost se mu za to omluvit, ale pevně věřím, že někteří z nich tak učinili alespoň v duchu.
Knihu o Chobotnici jsem napsal během pěti týdnů a její křest proběhne 2. března, přesně v den druhého výročí ukončení architektonické soutěže. Skládám v ní dokumenty a fakta tak, jak šly za sebou. Ať si každý udělá názor sám. Z dokumentů je například patrné, že Pavel Bém je permanentní lhář toho nejhoršího kalibru. A to jsem si o něm kdysi myslel, že je to nová krev české politiky.
Když mě ministr odvolal z funkce ředitele Národní knihovny, připadal jsem si jako v nějakém absurdním dramatu. Necítím ani zklamání, ani zášť, spíš mi je líto lidí, kteří byli s projektem nové knihovny spjati. Mrzí mě, že nemohou říkat to, co si myslí, nahlas, aby nebyli odstaveni. Dvacet let po listopadu 89 je to smutné zjištění.
Zisky převažují nad ztrátami. Čtyři roky v Národní knihovně a dva roky s Kaplickým považuji za nesmírně přínosné období. Poznal jsem spoustu zajímavých lidí, naučil se mnoho dovedností a mám pocit, že se i podařilo to, že společnost diskutuje o architektuře, moderním umění i potřebě číst a dobře uchovávat knihy pro další generace. Teď žiji vysněný život na volné noze. Právě dokončuji dva projekty se Zdeňkem Tichým, proděkanem DAMU - jsou to knihy Diplomaté bez pasu a dvouportrét Kamily Moučkové a Marty Kubišové s názvem Dvě tváře a dva hlasy Pražského jara. Také jsem oprášil svoji malou poradenskou firmu. Zabývám se marketingem a komunikací. A konečně mám i víc času na čtení knížek a svoji rodinu.
Co mě život naučil? To, že prohry jsou někdy cennější než výhry, že skeptické hlasy, které zpochybňují to, co děláte, mohou být užitečnější než ty, které vám lichotí. Protože jen tak může člověk dál růst.
Vlastimilu Ježkovi vyjde 2. března kniha s názvem Střepiny Chobotnice aneb Národ sobě. Vydává nakladatelství Daranus
