V malé učebně se čtyřmi studentkami se právě opakuje. Lektor zkouší dívky ze slovní zásoby a jednoduchých frází. Já rozumím tak každému čtvrtému slovu a cítím se podobně, jako když jsem se jako dítě ztratil na dovolené v Bulharsku. Během celé hodiny je však slyšet nanejvýš šustění papíru a údery razítka z vedlejší místnosti. Jinak zde panuje absolutní ticho. Nejde totiž o výuku žádného cizího jazyka, to jen čtyři slyšící dívky absolvují kurz v Pevnosti – Českém centru znakového jazyka v pražských Vysočanech.
Vždycky jsem si myslel, že ten chlapík v pravém dolním rohu televizní obrazovky tlumočí zprávy do znakového jazyka. Jednoduše tak, že co nejpečlivěji artikuluje, aby neslyšící mohli odezírat, a do toho jim jednotlivá slova ukazuje. „Znakový jazyk s češtinou nemá vůbec nic společného. Ten pán v televizi používal znakovanou češtinu,“ vyvádí mě z omylu předseda Pevnosti Petr Vysuček. Znakovaná čeština je pouze převedení českého jazyka do systému znaků, naproti tomu český znakový jazyk je plnohodnotný jazyk, jenž má i vlastní gramatiku a slovní zásobu. V jednom okamžiku je schopen vyjádřit více věcí, je trojrozměrný, vytvářený pohybem. Pusa funguje jinak než u slyšícího – například bez vyfukování vzduchu z úst ve tvaru U, vyboulení tváře nebo syčení mezi zuby by některé znaky neměly ten správný význam.
Stále usměvavý suverén Petr Vysuček vskutku nevypadá jako postižený, snad jen workoholismem. Na plný úvazek učí na Filozofické fakultě UK a každý den po práci zamíří do občanského sdružení Pevnost, jež v roce 2000 založil. Do toho je zván na přednášky o českém znakovém jazyce či kultuře Neslyšících (psáno správně s velkým písmenem jako označení pro jazykovou a kulturní menšinu) a tlumočí pro neslyšící cizince. Domů se vrací kolem osmé deváté a ani volných víkendů moc nemá. Když už mu zbyde nějaký ten volný čas, rád si něco přečte nebo vyrazí s přítelem do kina.
Petr se snaží o jediné: bourat bariéry mezi slyšícími a Neslyšícími, zákonem uznanou menšinou, která má právo na vlastní jazyk a na tlumočníky. „Před deseti lety byla situace velmi špatná. Znakový jazyk byl považován za něco primitivního, co ani není potřeba učit. Učitelé znakového jazyka byli v celé zemi asi dva,“ vzpomíná Petr. „Chtěl jsem konečně ukázat, že nejsme žádní hlupáci.“ Sám neslyší od narození, stejně jako jeho rodiče. Sebevědomí mu ale nikdy nechybělo a za jeho energií se neskrývají ani žádné ústrky. Snad jen ti kamarádi jeho slyšícího bratra si z něj na chatě občas dělali legraci, ale jinak prý nikdy pro svou jinakost netrpěl.
Jedna věc je komplex méněcennosti, jiná pocit, že nikam tak úplně nepatřím. A ten má Petr dodnes. Čeština pro něj není mateřský jazyk, musel se ji dlouho učit, a cizincem je vlastně všude na světě – s výjimkou fakulty a své Pevnosti. Znakový jazyk totiž není mezinárodní. V každém státě používají neslyšící svůj národní znakový jazyk s odlišnými znaky. Tak například japonský znak pro bratra (vztyčený prostředník) je v českém znakovém jazyce shodný s všem známou urážkou.
V roce 1998 Petr Vysuček nastoupil jako student do historicky prvního ročníku oboru čeština v komunikaci neslyšících na pražské filozofické fakultě. A začátky to nebyly lehké. Ze střední pedagogické školy pro neslyšící v Hradci Králové byl zvyklý, že všechny materiály dostane až pod nos, tady musel pracovat samostatně. Navíc jeho čeština tehdy byla slabší a odborné texty pro něj byly složité. Celou základní školu na něj totiž učitelé pouze mluvili, neuměli ani znakovaný, natož znakový jazyk, takže mu nedokázali vysvětlit ani gramatiku češtiny.
Na stres při studiu si Petr postupně zvykl, horší to bylo v menze. Kuchařky požadovaly, aby strávník řekl, co si vybral z tabule za rohem, na kterou nebylo vidět. Pokud se někdy našla inteligentnější obsluha, mohl ukázat číslo pokrmu na prstech, Petr tam ale stejně nakonec přestal chodit.
Na to, že mu lidé nerozumějí, je zvyklý odmala. Někdy se ho bojí, ignorují ho, jindy jej považují za retardovaného. „Občas je to výhoda. Stalo se mi, že jsem to přeťápl s rychlostí a zastavil mě policista. Jakmile zjistil, že neslyším, úplně ho to rozhodilo a nechal mě jet,“ směje se. „Možná si řeknete, jestli toho nevyužívám, ale to je přece jeho problém, ne můj. Pokud se mi snaží dát pokutu, a přitom se mě bojí... Mohl se se mnou zkusit domluvit, existuje například tužka a papír.“
Nepříjemnou zkušenost si odnesl i z filozofické fakulty, kde by člověk očekával trošku osvícenější osazenstvo. Pro všechny studenty je povinná zkouška z filozofie, na přednášky se tak zapsalo i šest neslyšících, kteří dorazili se svým tlumočníkem. Usadili se samozřejmě vpředu velké auly, aby na něj viděli, a Petr Vysuček jakožto „mluvčí“ skupiny se představil a upozornil vyučujícího na přítomnost tlumočníka, aby se nedivil. Profesor Ivo Tretera si však postěžoval, že všichni se budou dívat na tlumočníka a ne na něj, a jal se uklidit tlumočníka i s neslyšícími do rohu. To se Petra dotklo. „Ohradil jsem se, že jiný tlumočník by mu taky nevadil, tak v čem je problém.“ Profesor odvětil, že ho rozčiluje to máchání rukama a že nechápe, jak tu můžou studovat. Nakonec doporučil skupince studium „na nějaké divadelní fakultě, kam se to jejich máchání rukama hodí“. Aféra měla dohru u děkana. Výsledkem byl... nový předmět: filozofie pro neslyšící.
Ty hrozné rány
V posledních letech se stal hitem takzvaný kochleární implantát. Neslyšícímu se do vnitřního ucha a pod kůži za ucho voperuje malý počítač, který mění zvukové vlny na elektrické signály. Ty působí na zachovalá nervová vlákna a vytvářejí sluchový vjem, i když zdaleka ne dokonalý. Na světě žije asi 30 milionů neslyšících a počet lidí s kochleárním implantátem se rychle zvyšuje, například jen v USA jej ze 650 tisíc zcela neslyšících má přes 22 tisíc dospělých a na 15 tisíc dětí.
Převratný vynález však s sebou přinesl vznik dvou znesvářených táborů. Jeden pohled považuje hluchotu za chorobu nebo určitý defekt, který je třeba opravit. Druhý pohled je zaměřen spíše na neslyšícího. Snaha o „opravu“ podle něj patologizuje hluchotu a nerespektuje identitu Neslyšících. Takže neslyšící slyšet vlastně nechtějí? „Kochleární implantát má sloužit k tomu, aby děti byly integrovány do slyšící společnosti. Asi desetina z nich má opravdu velký jazykový talent a povede se to. Jenže většina se jen přiblíží k nedoslýchavosti a slyšící se z nich nikdy nestanou. Tihle lidé pak nebudou patřit nikam,“ vysvětluje Petr Vysuček. „My nejsme nemocní, jsme jen jiní,“ dodává. I jemu audiolog v osmnácti letech nabídl velmi výkonné digitální sluchadlo, které se na rozdíl od kochleárního implantátu nosí zvenku na uchu. „Šel jsem s tím domů a najednou jsem uslyšel strašné rány. Úplně jsem se vyděsil, ale to jen soused vyklepával koberce. Za chvíli zase jiný silný zvuk. Pobíhal jsem po domě, a nakonec jsem zjistil, že někdo splachuje. Všude spousta ruchů a vůbec jsem nechápal, odkud se berou,“ vzpomíná. Po čtvrthodině si sluchadlo sundal. Uvědomil si, že je to něco, co k němu prostě nepatří. Petr ale hned dodává, že jiná je situace u lidí, kteří ztratili sluch během života.
Jako křížovka
Petrova Pevnost (www.pevnost.com) je stále jedno z mála míst, kde se zájemci mohou český znakový jazyk naučit. Pokud se dítě bez sluchu narodí slyšícím rodičům někde v zapadlých končinách, má často smůlu a je považováno za retardované, i když má mozek jinak zcela v pořádku. Jeho rodiče se totiž na něj samozřejmě snaží mluvit. „Je to jako luštění křížovky. Nepoznáte totiž rozdíl třeba mezi hláskami b nebo p, které i při pomalé artikulaci ústy vypadají stejně,“ uvádí na pravou míru častý omyl Farah Bunniová, která můj rozhovor s Petrem Vysučkem tlumočila. Pro malé dítě je přitom přijetí nějakého jazyka v raném věku klíčové.
Základních škol pro neslyšící je v celé republice čtrnáct, středních škol šest, k tomu dva vysokoškolské obory. Není to mnoho, ale jistě je to lepší situace, než když ve školních lavicích sedávali rodiče Petra Vysučka. Znakový jazyk byl v 50. letech na školách zakázán. Ruce jim přivazovali za záda nebo je museli mít za trest předpažené.
Snem Petra Vysučka je vlastní pořad v televizi a rád by na školách prosadil samostatný předmět o neslyšících. Jak říká, „kdyby děti Neslyšící pochopily už na škole a zvykly si na ně, problémy by odpadly. A to platí o všech menšinách“.
Tři češtiny
Český znakový jazyk vznikal přirozeně po generace při komunikaci neslyšících lidí. Slyšící mu samozřejmě nerozuměli, takže usoudili, že je to jen primitivní shluk gest a posunků. A na neslyšící tlačili, aby se učili normální český jazyk. Později vznikl hybrid – znakovaná čeština. Slyšící si vypůjčili ze znakového jazyka znaky, ale řadí je podle české gramatiky a pohybem úst vedou neslyšící k odezírání.
Znakovaná čeština je samozřejmě pro slyšící lehčí než podstatně sofistikovanější český znakový jazyk, takže svým způsobem přispívá k dorozumění mezi oběma skupinami.
Jenže oficiální místa si ulehčují život důrazem pouze na tento jednodušší jazyk, kterým často hovoří i tlumočníci v televizi. Přitom v něm zdaleka nemohou postihnout vše, co chápou neslyšící „hovořící“ znakovou češtinou.
O autorovi| MILAN VIDLÁK, redaktor Pátku milan.vidlak@lidovky.cz
