Mezihvězdné „zrcadlo“ umožnilo astronomům nahlédnout několik století do minulosti. Odhalili tak tajemství supernovy, kterou jejich předchůdci přehlédli.
Cassiopeia A je pro astronomy po desetiletí lákavým magnetem. Jde o nejčerstvější pozůstatky exploze supernovy v Mléčné dráze, ovšem o jejím vzplanutí nejsou žádné záznamy. Vybuchla před více než třemi staletími a při pohledu ze Země měla zářit ve zdánlivé blízkosti hvězdokupy M 52.
Ve chvíli největšího jasu by podle teorie měla přesvítit i nejjasnější planety. Přesto žádného astronoma sedmnáctého století zřejmě nezaujala, a výbuch se do učebnic nedostal. Na rozdíl od známé supernovy v Krabí mlhovině, jejíž efektní exploze na přelomu prvního a druhého tisíciletí vzrušovala čínské astronomy po celé roky.
Pátrání po ozvěně Že v blízké minulosti předvedla Cassiopeia A jedno z nejúžasnějších divadel, jaké vesmír může nabídnout, vědcům napověděl až objev intenzivního radiového zdroje v roce 1947. O tři léta později se podařilo najít i s ním spjatý slabý zdroj viditelného světla.
Díky relativní blízkosti, zhruba 9000 světelných let, a mládí objektu, byla Cassiopeia A velmi pečlivě studována. Nové vesmírné observatoře schopné detekovat i velmi slabé rentgenové a infračervené signály, umožnily učinit další krok: zrekonstruovat, jak celý děj proběhl, a vybuchlou hvězdu „legitimovat“.
Výzkum, jehož výsledky vyšly v posledním čísle časopisu Science, je založen na tzv. světelné ozvěně. Přestože záblesk z výbuchu již Zemi dávno minul, většina světla i neviditelného záření stále putuje vesmírem. Pokud se mu do cesty postaví překážka, která paprsky nasměruje k Zemi, uvidíme stejný jev jako při premiéře před třemi stoletími.
Vhodným „zrcadlem“ se stala mračna mezihvězdného prachu. Spektrum z takto odraženého světla prozradilo vědcům vedeným Oliverem Krausem z Institutu Maxe Plancka v Heidelbergu, že předchůdce Cassiopeie A byla vzácná supernova typu IIb. Šlo o červeného veleobra, kterého minimálně po část doby jeho existence doprovázel ještě další hvězdný společník. Když červený gigant vyčerpal zásoby vodíku z vnějších vrstev, došlo ke zhroucení jeho heliového jádra a z obra zbyla jen drobná, i když velmi hmotná, neutronová hvězda.
„To, že jsme byli schopni určit, o jaký typ supernovy šlo, je nejdůležitějším vědeckým přínosem naší práce,“ říká Oliver Krause. Na místě je totiž připomenout, že světelnou ozvěnu supernovy astronomové již několikrát pozorovali. V principu by šlo rekonstruovat průběh každé události, ovšem jen výbuchy nov a supernov poskytnou tak intenzivní záření, že jeho charakter nezanikne v okolním šumu.
***
Princip světelné ozvěny
Cestu světelných paprsků, které vyprodukovala gigantická exploze supernovy, může k Zemi nasměrovat mezihvězdný prach. Pokud je pozemský pozorovatel v jednom ohnisku pomyslné elipsy a zbytky hvězdy v druhém, odrazí oblaky prachu „na povrchu“ paprsky z výbuchu tak, že k Zemi doputují ve srovnání s prvotním zábleskem se zpožděním v řádu stovek let. Pokud by celý jev sledoval pozorovatel „z boku“, viděl by paprsek jako lomený oblouk.
