Pivo příští rok zdraží všechny velké pivovary, které do jeho ceny promítnou i zvýšení DPH a odvodů na zaměstnance.
Cena „průměrného“ lahváče či „jednoho velkého“ tak půjde nahoru přibližně o korunu, což by mělo konzumenta kromě samozřejmých úvah o omezení spotřeby popíchnout i ke zvážení, zda průměrné pivo je skutečně to, co by měl pít. Jestli si kromě koruny do státního nakonec nepřiplatit ještě pět nebo šest a nepodívat se mimo obří pivovarské skupiny a jejich předvídatelnou produkci. Naštěstí totiž ne vše, co v Česku teče z pípy, ovládá SABMiller nebo Heineken.
Na průměrná velkopiva koneckonců přestávají sázet i mnohé restaurace. Stále více jich buď rovnou pošle dealery z Plzně či Krušovic k čertu, případně si na nich vyvzdoruje takzvanou čtvrtou pípu a kromě produkce gigantů točí pivo z místního či regionálního pivovaru.
A vyplácí se jim to. Alespoň na hostinských třeba u Prince Miroslava na pražském Smíchově či ve Zlých časech v Nuslích, kde se běžně točí dokonce kolem deseti různých značek piv, není vidět, že by se jich krize nějak razantně dotkla. Odměnou za odvahu dát zákazníkům místo „gábinky“ nebo „starouše“ Opata, Rychtáře nebo Ježka může být kromě vyšších tržeb i třeba marketingový bonus v podobě recenze v příloze deníku New York Times.
