Hnutí revoluční mládeže představuje ojedinělý pokus v dějinách odporu proti komunistickému systému.
Aktivisté této převážně studentské organizace se snažili podkopat nastupující normalizaci ve jménu radikálně levicových hodnot.
Odsouzení do vězení je nezlomilo a značná část z nich se v druhé polovině 70. let aktivně zapojila do činnosti disentu.
Když předseda senátu JUDr. Antonín Kašpar vyzval 19. března 1971 osoby přítomné v soudní síni Městského soudu v Praze k povstání a vyslechnutí rozsudku jménem republiky, stálo v místnosti pět budoucích ministrů: mezi obžalovanými Ivan Dejmal a Jaroslav Bašta, mezi obhájci Dagmar Burešová a Otakar Motejl. Pátým byl sám soudce Kašpar, který se v roce 1981 stal ministrem spravedlnosti a ve funkci vydržel až do prosince 1989, kdy ho vystřídala právě Dagmar Burešová.
Vynesené rozsudky odpovídaly závažnosti obžaloby, v níž byla činnost všech devatenácti obviněných kvalifikována jako „podvracení republiky“. Měli se ho dopustit tím, že se od listopadu 1968 do prosince 1969 „zapojili do činnosti skupiny, která se zabývala koncipováním a rozšiřováním protistátních písemností za účelem vyvolání odporu veřejnosti proti současné politice a vedoucím státním činitelům v ČSSR s cílem docílit (sic!) na základě takto vyvolaného odporu odstranění socialistického a státního zřízení republiky“. Ideový vůdce Hnutí revoluční mládeže Petr Uhl dostal čtyři roky vězení, jeho partnerka, západoněmecká občanka, Sibylle Plogstedtová a Jaroslav Bašta dva a půl roku, dvanáct aktivistů tresty mezi jedním a dvěma roky nepodmíněně, tři obžalovaní byli odsouzeni k podmíněným trestům (dva byli souzeni v samostatných procesech) a jedna obžalovaná byla zproštěna viny. Odvolací soud pak v červnu 1971 zvýšil Pavlu Šremerovi trest z 20 na 27 měsíců.
Soud s členy Hnutí revoluční mládeže byl prvním politickým procesem po roce 1968. Svým charakterem předznamenal další procesy s opozicí proti normalizačnímu režimu v 70. a 80. letech. Obžaloba nebyla vykonstruována na základě vynucených doznání, ale postavena na faktech -byť ideologicky dezinterpretovaných. Vyšetřovatelé nepoužívali brachiální násilí, ale spíše jemné metody psychologického teroru. Během přelíčení se justice snažila zachovat zdání legality, což se jí ovšem ne vždy dařilo.
Začalo to ve stanu Nebýt jedné zvláštní náhody, vypadala by historie Hnutí revoluční mládeže asi trochu jinak. „V roce 1961 jsem doprovázel zájezd polských studentů do Karlových Varů,“ říká Petr Uhl. Spalo se ve stanovém táboře a na recepci nastal malý zádrhel: „Recepční mi řekla, že jsem lichý. Dostal jsem na výběr, zda chci spát ve stanu s černochem z Jamaiky, nebo s Francouzem z Paříže.“ Frankofonní Petr Uhl si vybral Pařížana: „Když jsem otevřel ten stan, tak tam ležel člověk a povídá mi: Zdravstvuj, kak těbjá zavút? Odpověděl jsem mu, že mluvím možná lépe francouzsky než on rusky, a nakonec jsme ty řeči střídali.“ Mladý Francouz požádal nového spolubydlícího o pomoc při řešení svého aktuálního problému: „Mám večer rande s jednou holkou, ale ona je stydlivá, takže si bere s sebou kamarádku. Pojď tam se mnou, ať ji nějak zabavíš.“ Ona kamarádka se jmenovala Matylda Brožovská, studovala filozofickou fakultu a o rok později se stala první manželkou Petra Uhla. Mladý Pařížan, který o prázdninách objížděl Československo na motorovém kole, se jmenoval Alain Krivine a již o sedm let později kandidoval v prezidentských volbách za jednu odnož francouzských trockistů.
Díky známosti s Krivinem jezdil středoškolský profesor Uhl od roku 1965 pravidelně o prázdninách do Paříže, kde se pohyboval v kruzích tehdejší nové levice, což byly skupinky trockistů a dalších odštěpenců od komunistické strany, maoisté a zastánci tzv. třetího světa. Prostřednictvím svojí manželky, s níž se sice po dvou letech rozvedl, ale až do zatčení v prosinci 1969 obýval společný byt, se zase seznámil s množstvím radikálně naladěných studentů filozofické fakulty.
Nadšení pražským jarem Klíčovou událostí pro vznik Hnutí revoluční mládeže byla studentská stávka v listopadu 1968. Po jejím neúspěchu se mezi studenty rozšířil pocit beznaděje a frustrace. V této atmosféře se 2. prosince 1968 na koleji Větrník uskutečnila zakládací schůzka Hnutí revoluční mládeže, na níž byl přijat manifest vypracovaný Petrem Uhlem. Jeho text výslovně odkazuje na Marxe a postuluje významnou úlohu, kterou v dalších bojích sehraje mládež. „Jsme přesvědčeni, že cesta československého lidu k socialismu (...) bude cestou rozbití byrokratické mašinérie, odstranění byrokracie jako vrstvy a nastolení samosprávného systému,“ píše se na úvod. Sám program byl však vymezen dost vágně: Hnutí revoluční mládeže mělo vytvářet svou organizační strukturu, působit v ostatních organizacích mládeže, snažit se o „neformální jednotu s ostatní mládeží“, pořádat politické diskuse, šířit své názory a informace, „studovat formy antiimperialistického boje v zemích třetího světa“ a „činnost potenciálně revolučních sil v SSSR a tzv. lidově demokratických zemích“. Hnutí revoluční mládeže mělo být - pokud se ztotožňovali s jeho cíli - otevřené všem mladým lidem bez ohledu na jejich politickou příslušnost.
Během roku existence Hnutí revoluční mládeže se na jeho činnosti podílela zhruba stovka lidí, převážně studentů. Kromě filozofické fakulty mělo hnutí silné zázemí i na Vysoké škole zemědělské a Přírodovědecké fakultě UK. Ne všichni byli radikálně levicově naladěni. Podle Jaroslava Suka, jednoho z později odsouzených, šlo většinou o děti komunistických rodičů: „Všichni jsme byli nadšeni pražským jarem a naštvaní na sovětskou okupaci. Pražské jaro jsme prožívali společně na filozofické fakultě a s dalšími lidmi ve studentském hnutí. Nejdřív v opozici vůči vládě Novotného a stalinismu vůbec. Pak ve sporech s reformním, tehdy vládnoucím křídlem KSČ. Byl to taky generační spor, oponovali jsme svým rodičům.“ Pro mnoho z nich byly Uhlovy názory zřejmě neznámou novinkou: „Diskusím o antibyrokratické revoluci jsem naslouchala se zájmem, protože jsem se s tím v komunistické škole nikdy nesetkala, bylo to pro mě úplné novum,“ říká další z později odsouzených Petruška Šustrová. Její tehdejší snoubenec Vavřinec Korčiš se zase o teoretické diskuse příliš nezajímal a bral hnutí jako platformu k praktické opoziční činnosti.
Hnutí revoluční mládeže navazovalo na recesistický charakter studentských majálesů 60. let. To se projevovalo například ve výběru „krycích jmen“ z dějin mezinárodního dělnického hnutí. Uhl tak byl „Vladimír“, Šustrová „Naděžda“ a Bašta „Gustáv“. Ivan Dejmal zase používal své druhé křestní jméno Mnata.
Pokračování na straně 22
Dokončení ze strany 21
„Celé zakonspirování byla spíše sranda,“ říká Petruška Šustrová. „Nebylo jasné, jak a kde by se měla ta jména používat, protože se všichni znali.“ S podobným vtipem byly nazvány i jednotlivé buňky - Lev Ackermann aus Böhmen, Seržant Vasja či Staršij lejtenant. V dubnu 1969 získalo hnutí od Svazu klubů mládeže diskusní místnost na Žižkově, oficiálně pod hlavičkou „Historicko-sociologického klubu s přihlédnutím k futurologii“. Nejaktivnější postavy Hnutí revoluční mládeže spojovaly přátelské nebo erotické vztahy. „Politická dobrodružství byla úzce spjata s naší sexualitou,“ popsala tehdejší dobu s odstupem Sibylle Plogstedtová v knize V síti dějin. „Socialismus v posteli, tak jsem nazvala náš erotický život.“
Hnutí bylo zpočátku jednou z mnoha diskusních platforem tehdejších studentů. Jeho manifest s příslušnými kontakty dokonce visel několik dní na nástěnce filozofické fakulty. Snahy o praktickou opoziční činnost a z ní vyplývající nutnost konspirace se začaly ve větší míře prosazovat až na přelomu jara a léta 1969. K prvnímu výročí okupace vydalo hnutí tři různé letáky. „Provolání ideologické sekce Revoluční socialistické strany“, což byl krycí název Hnutí revoluční mládeže, sestavil především Petr Uhl. Rozvíjí úvahy o nutnosti odstranit „byrokraticko-centralistický systém“ ze zakládajícího manifestu. „To byla taková politická hatmatilka, že už když jsem se vrátila z vězení a znova si to přečetla, tak mi to přišlo příšerně k smíchu,“ říká Petruška Šustrová. „Revoluční masy tyhle kecy opravdu nemohly zajímat.“ Stručná výzva nadepsaná Všem - Všem - Všem! naopak velmi srozumitelně požadovala, aby na první výročí sovětského vpádu lidé nepoužívali hromadnou dopravu, nekupovali tisk ani potraviny, vynechali jakoukoliv zábavu, označili se trikolorami a smutečními stužkami a v poledne se na pět minut zastavili. Členové hnutí se pak skutečně v „den odporu proti zrádcovské politice mocensko-byrokratického centra a jeho spojenců“ zúčastnili demonstrací a ve dvou dokumentech podali svědectví o brutalitě bezpečnostních složek.
Čechalova zrada Aktivity studentů neunikly pozornosti Státní bezpečnosti. První, byť značně nepřesná zpráva o činnosti Hnutí revoluční mládeže je datována již 22. prosince 1968, tedy necelé tři týdny po vyhlášení zakládajícího manifestu. „Agenturně-operativní rozpracování ing. Petra Uhla a jeho společníků“ začalo v květnu 1969. Operace StB s krycím názvem „Florenc“ byla zahájena na základě poznatků, které československá tajná policie získala od polských kolegů. „Tenkrát byl cyklostyl u nás v bytě a tam někdo přivedl nějaké Poláky a těm jsme rozmnožili nějaký bulletin, který měli od Jerzyho Giedroyce z Paříže a který chtěli propašovat domů. Ale v Tatrách je chytli,“ říká Petruška Šustrová.
Osudnou se Hnutí revoluční mládeže paradoxně stala snaha o větší utajení činnosti. „Jak se začne tvořit nějaká konspirativní organizace, navíc složená z buněk, tak s tím ti estébáci uměli zacházet,“ říká Vavřinec Korčiš. „Do takové struktury nasadit agenta není problém.“ Roli zrádce sehrál jistý Josef Čechal, třiačtyřicetiletý dělník z Kladna, s nímž se lidé z Hnutí revoluční mládeže seznámili při snaze hledat spojence a logistickou podporu v odborových strukturách, které byly zpočátku poměrně rezistentní vůči nastupujícímu normalizačnímu režimu. Podle vyšetřovacího spisu přivedl Čechala do Hnutí Radan Baše, ten to ale dnes odmítá: „Pana Čechala jsem do HRM nepřivedl. I když po dohodě byl ve skupině společně se mnou. Tam jsem ho pak představoval já. Odtud může pocházet verze, že jsem ho do HRM přivedl,“ říká Baše. Z dochovaných archivních dokumentů není také jasné, zda byl Čechal Státní bezpečností od počátku zaúkolován z cílem do organizace proniknout, nebo se do ní zapojil s čistými úmysly a tajná policie ho pak přinutila ke spolupráci. Jako spolupracovník StB byl oficiálně zaregistrován až 12. září 1969.
Ať tak či onak, Čechal do diskusí v hnutí systematicky zanášel otázku použití násilí. „Čechal neustále mluvil o své ilegální činnosti, SNB nazýval gestapo a požadoval, aby zrádci byli fyzicky likvidováni,“ vypověděl při vyšetřování poté, co byla agentova úloha prozrazena, Petr Uhl. Jediným, kdo se před Čechalovou provokací v Hnutí revoluční mládeže zaobíral možností násilných aktů, byl Egon Čierny. „Navrhoval jsem, že obsadíme rozhlas a přečteme tam naše prohlášení. Ale nesetkalo se to s příznivou odezvou,“ říká Čierny. „Při soudu jsme pak úspěšně tvrdili, že šlo o silvestrovský žert.“ V tehdejší zoufalé době nebyly podobné úvahy zcela výjimečné, zaobíral se jimi třeba i Jan Palach. „Egonovy názory na převrat se nehodily do našich revolučních schémat,“ říká Jaroslav Suk. „Egon zůstal v HRM se svými názory sám a vlastně se ani nedá říct, že byl po ventilaci svých názorů účastníkem HRM.“ Podle historika Jaroslava Pažouta pak Čierny vyhlásil, že zakládá vlastní Hnutí revoluční avantgardy, to však kromě vydání manifestu, v němž se plédovalo za svržení moci byrokracie revolučním převratem mladých důstojníků, žádnou činnost nevyvinulo.
Půldruhého roku bez soukromí Na podzim 1969 začalo hnutí připravovat leták k výročí Palachovy smrti. V den, kdy se měl tisknout, přišla zpráva, že v tiskárně proběhla policejní razie. Členové hnutí z toho celkem logicky vyvodili, že mají mezi sebou udavače, a 4. prosince organizaci rozpustili. Policejní represi tím však nezabránili: 13. prosince byla na hranicích zatčena Sibylle Plogstedtová, o dva dny později v Praze Petr Uhl a další. Zatýkání pokračovalo na počátku roku 1970. „Zatkli mne na koleji na Větrníku ráno v sedm a odvezli na Ruzyň,“ říká Jaroslav Bašta. „Měl jsem strach z toho, že to bude podobné jako v padesátých letech. Můj vyšetřovatel totiž v té době zahájil svou kariéru, byl jedním z těch, vůči kterým se v průběhu roku 1968 objevovaly stížnosti kvůli používání nepřiměřených vyšetřovacích metod v kauzách z padesátých let.“ Baštův vyšetřovatel nebyl výjimkou. Podle Jana Frolíka, jednoho ze zatčených a po roce 1989 dlouholetého šéfa Archivu ministerstva vnitra, byl tajuplným mužem v pozadí vyšetřování major Zajíček alias Zahrádka, jenž patřil k pracovníkům bezpečnosti, kteří byli v roce 1952 odměněni nebo povýšeni za odhalení a rozbití „protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským“.
Vězeňské poměry se od těch v 50. letech přece jen dost lišily. Ivan Dejmal si první noc lehl na záda s rukama nad dekou, protože to znal z vyprávění někdejších muklů, ale pak se dozvěděl, že se to nemusí. „Poměry byly ještě chvíli po roce 1968 poměrně liberální a postupně se utužovaly,“ říká Jaroslav Suk. „Třeba ti první zatčení ještě mohli mít ve vazbě civilní šaty, já už dostal slušivé hnědé tepláky. Zpočátku jsme mohli dostávat balíček o 5 kg týdně, později o 3 kg měsíčně, postupně nám sebrali naše knihy, vymýšleli si různý dril a ponižování.“ Pro velkou část mladých lidí - průměrný věk sedmnácti souzených byl 25 let -však přinesly podmínky vazby značný šok. „Na cele jsme byly skoro vždy po čtyřech nebo po pěti,“ vzpomínala Sibylle Plogstedtová. „Půldruhého roku bez soukromí, bez prostoru pro sebe se život odehrával mezi stolem, dvouposchoďovou palandou a záchodem.“
Vyšetřovatelé používali proti členům Hnutí revoluční mládeže jemnější metody, než známe z 50. let. „Nebili mě a nemučili, kromě nějakého náhodného přetáhnutí pendrekem,“ říká Jaroslav Suk. „Nátlak vyplýval z prostředí, v němž jsme byli drženi, porušování zákona spočívalo v nedostatečném a lživém poučení, zamlčování práv a psychickém nátlaku různého druhu.“ Ošklivý kousek sehrála StB s Petruškou Šustrovou. Vyšetřovatelé ji přinutili, aby napsala dopis svému snoubenci Vavřinci Korčišovi, který se před zatčením skrýval, že pokud se přihlásí, propustí ji k jejich dvouletému dítěti. Korčiš se pak na konci března 1970 dobrovolně vydal do rukou policie, Šustrová však propuštěna nebyla. Malý Ivan tak musel strávit skoro dva roky u své prababičky. „Mohla jsem Ivánka vídat během návštěv, většinou jednou za měsíc hodinu,“ říká Petruška Šustrová.
Vavřinec Korčiš a Ivan Dejmal před vyšetřovateli téměř nevypovídali: „Měl jsem vyšetřovatele, který byl už kapitán. Asi půl roku jsem měl každý všední den osmihodinový výslech, od osmi do čtyř, s přestávkou na oběd,“ říká Vavřinec Korčiš. „Za tu dobu se mnou udělal asi 16 stran protokolu. Abychom se z toho nezbláznili, tak jsme se pak bavili o fotbale.“ Korčišovi se za jeho vytrvalý odpor dostalo zvláštního ocenění od samotného vyšetřovatele: „Jednou na tři neděle vypadnul a nastoupil na mě takový mladý ambiciózní fracek, který byl mnohem drsnější, i když facku mi nedal nikdy. Pak mě přivedli k mému starému vyšetřovateli, podal mi ruku a říká, já vám děkuji. - Za co? - Za to, že jste nezačal vypovídat. - To mi říkáte vy? - Podívejte se, kolega se vytahoval, že vás udělá. Já jsem rád, že neudělal, protože to by vypadalo, jako že už tu práci neumím.“
Pomocí psychického nátlaku nakonec ale vyšetřovatelé většinu zatčených „udělali“. Mnozí z nich vypovídali více, než bylo nutné a rozumné, čímž ztěžovali situaci ostatním. To se projevilo i na vztazích mezi členy hnutí. Svědčí o tom třeba moták, který poslal Petr Uhl v červnu 1970 své snoubence a který StB objevila. Je plný výčitek, že Plogstedtová a další vypovídají věci, které se nezakládají na pravdě nebo komplikují jeho obhajobu. Na závěr Uhl dokonce jmenuje tři členy hnutí, „kterým potom neřeknu ani nazdar“. Jedním z obviněných, kteří při vyšetřování vypovídali více, než bylo nutné, byl laborant Ústavu makromolekulární chemie Petr Lukačovič, pozdější otec známého majitele internetového portálu Seznam (o své činnosti v Hnutí revoluční mládež se dnes odmítá bavit).
Uhlovy námitky Vyšetřování bylo uzavřeno v létě 1970. Pak se dalších šest měsíců nedělo nic. Bohužel se doposud nepodařilo nalézt žádné dokumenty či svědectví, které by objasnily politickou režii procesu. Podle hypotézy historika Jaroslava Pažouta, který o Hnutí revoluční mládeže napsal několik studií, byla prodleva způsobena váháním Husákova vedení KSČ. Ve stejné době vedené vyšetřování autorů prohlášení Deset bodů (ve vazbě skončili Luděk Pachman, Jan Tesař a Rudolf Battěk, na svobodě byli stíhání mimo jiné Ludvík Vaculík a Václav Havel) nakonec skončilo bez procesu, byť někteří protagonisté byli později odsouzeni v jiných kauzách.
Ve stejné době StB také navrhovala zatčení dalších 23 osob z řad Hnutí revoluční mládeže. Nakonec pro „kritický nedostatek vyšetřovatelů“ mělo být „realizováno“ pouze 11 osob, ale ani ty nakonec před soudem neskončily. O příčinách se dá opět pouze dohadovat. Podle Jaroslava Pažouta mohla hrát roli obrovská mediální odezva prvního procesu v zahraničí. Nabízí se také hypotéza, že představitelé režimu se obávali, že by procesy s tak velkou skupinou osob mohly vyvolat dojem, že odpor proti normalizaci je mezi studenty skutečně masový.
Proces byl zahájen u pražského Městského soudu v pondělí 1. března 1971, v den, kdy shodou okolností zemřel básník František Hrubín, který o patnáct let dříve pronesl velmi statečný projev na druhém sjezdu spisovatelů. Již entrée napovídalo, že skutečně nepůjde o proces stalinského typu: Petr Uhl žádal od soudců ujištění, že se neřídí pokyny mimosoudních orgánů, nepodíleli se na procesech, které byly později rehabilitovány, nejsou vázáni stranickou disciplínou a (soudci z lidu) nejsou zaměstnanci silových ministerstev, národních výborů a dalších státních institucí. Pokud nedostane na svoje otázky odpověď, nemůže se vyjádřit k podjatosti či nepodjatosti senátu. Soudci se rozhodli neodpovídat a Petr Uhl vzápětí vznesl námitku podjatosti. Podle tehdejšího práva o ní musel rozhodnout vyšší orgán, takže líčení muselo být odročeno.
Proces mohl pokračovat až za čtyři dny. Dagmar Burešová, která hájila Jaroslava Baštu, si vzpomíná, že předseda senátu Kašpar byl velmi nepříjemný. „Mluvil se mnou, jako kdybych byla také obviněná.“ Jak by ne. Obžalovaní houfně odvolávali své výpovědi při vyšetřování a jejich advokáti je statečně hájili. Otakar Motejl demaskoval agenta Čechala a velmi se činil také Uhlův advokát Lev Schwarz. Ten dokonce s pomocí historika Jana Tesaře a jednoho západního diplomata dostal text obžaloby ještě před začátkem procesu do zahraničí. O procesu pak psaly všechny světové deníky a v řadě evropských měst se konaly protestní demonstrace, které v Paříži vyvrcholily dokonce obsazením československého konzulátu.
„Když jsem se na to dívala s odstupem, bylo mi jasné, že nás zavřeli čistě pro výstrahu,“ říká Petruška Šustrová. „Ohrozit režim nebo cokoliv, to absolutně nebylo způsobilé.“ Těžko ale říci, jestli ta výstraha skutečně na někoho působila: značnou část odsouzených první střet s represivním systémem spíše zocelil, sedm z nich později podepsalo Chartu 77. Tři ze souzených se později stali agenty StB, ztráty měla ale i druhá strana: prokurátor Elemír Roman později podepsal Chartu 77 a emigroval do Rakouska.
***
Hnutí revoluční mládeže navazovalo na recesistický charakter majálesů 60. let.
To se projevovalo ve výběru „krycích jmen“. Politická dobrodružství byla úzce spjata s naší sexualitou. Socialismus v posteli, tak jsem nazvala náš erotický život. Sibylle Plogstedtová
Nebili mě ani nemučili, kromě nějakého náhodného přetáhnutí pendrekem. Nátlak vyplýval z prostředí, v němž jsme byli drženi, porušování zákona spočívalo v nedostatečném a lživém poučení, zamlčování práv a psychickém nátlaku. Jaroslav Suk
Navrhoval jsem, že obsadíme rozhlas a přečteme tam naše prohlášení. Ale nesetkalo se to s příznivou odezvou. Egon Čierny
Hnutí revoluční mládeže
