Básník, prozaik a dramatik Michail Jurjevič Lermontov, představitel ruského romantismu, se ve svém veršovaném dramatu Maškaráda zřetelně inspiroval Othellem Williama Shakespeara. Příběh lásky a žárlivosti, kdy si pomsta vybírá daň v podobě nevinné oběti, ale Lermontov zasadil do společenské reality, kde se pravé tváře skrývají pod maskou přetvářky a falše. Děj se proto symbolicky odehrává na maškarním plese, který jako by prostupoval i všechna další prostředí.
Inscenace ve Švandově divadle má impozantní scénické řešení. David Vávra zde vytvořil jednoduchými prostředky iluzi rozlehlých salonů, jejichž význam se mění barevným svícením. Tento otevřený prostor ozvláštňují kostýmy Kataríny Hollé s dobovými prvky.
Režisér Radovan Lipus začíná úvodní karetní scénu ve výrazné stylizaci, což dobře vystihuje celkový obraz společnosti, kterou hlavní hrdina hry Arbenin vidí kriticky vzhledem k vlastní minulosti. Sám byl bezskrupulózním hráčem, ale jeho život se zásadně změnil po sňatku s mladičkou Ninou. Jejich láskyplný vztah je však zničen intrikou, která vede až k tomu, že žárlivostí šílený Arbenin Ninu otráví. Ve chvíli, kdy zjistí, že mu Nina byla vždycky věrná, hra končí a mění se v život bez happy endu. Arbenin přijde o rozum.
Postava Arbenina je sama o sobě složitá a rozporuplná. Musel pohřbít své mladické sny a ideály, a proto se stal cynickým hráčským profesionálem, který dokázal chladně a bez slitování ničit své protivníky. Šlo vlastně o jeho obranu před světem, ve kterém musí žít. Proto tak těžce nese zhroucení svých nadějí, které mu zdánlivě nabízí Ninina láska. To vše se promítá do Arbeninových monologů, které odhalují vnitřní rozvrácenost jeho duše.
Zdá se, že režiséra Lipuse nejvíc zaujaly právě tyto momenty analytické sebereflexe, protože Arbeninovi vytvořil jakési alter ego, které je zlověstným mementem temných stránek jeho povahy. Znamená to, že byla v podstatě eliminována postava Neznámého, který je ve hře nositelem pomsty za Arbeninovy minulé činy.
Lipus se zde zřejmě inspiroval verzí, kde Neznámý ještě nefiguroval. Je ovšem otázka, zda jde o šťastné řešení. Sice tak zbavil text tradiční romantizující rekvizity, ale přesunul ji na bedra knížete Zvjozdiče. Ten je v podání Matěje Hádka nezodpovědným floutkem, kterému chybí jakýkoli hlubší rozměr. Ani Zvjozdičovo vyvržení ze společnosti nehraje nijak zásadně, proto mu role mstitele příliš nepadne. Je vlastně jen nutným doplňkem závěrečného děje.
Na druhé straně toto pojetí zřejmě vedlo k netradičnímu ztvárnění baronesy Štralové, kterou Apolena Veldová vytváří bez salonního espritu, vědomě až příliš obyčejně, ne jako dámu velkého světa. Tím spíše pak vynikne její zaslepenost láskou, protože si racionálně uvědomuje, že Zvjozdič je omyl. Proč ale musí kvůli tomu předvést scénu koupele a odehrát důležitý výstup v ručníku, se snad dá vysvětlit jen režisérovou přebujelou nápaditostí. Přesto tato interpretace poněkud znevěrohodňuje motivaci baronesina jednání, protože také ona je součástí společnosti masek a právě v obavách před jejich soudem dopustí tragický omyl.
Největší tíha inscenace ovšem spočívá na Milanu Kačmarčíkovi v roli Arbenina. Kačmarčíkovi se více daří v poloze přímočaré žárlivosti a zhrzené vášně než v polohách reflexivních a meditativních. Tady občas až příliš propadá kouzlu verše a nebezpečně se blíží k recitaci - i když z větší části se mu daří verš respektovat a zároveň ho „zcivilnit“. V herecký koncert se pak promění jeho dialog s cynickým, egoistickým, chladným Kazarinem Kamila Halbicha ve druhém dějství. Jana Stryková jako Nina je Kačmarčíkovi citlivou partnerkou, i když někdy trochu obecně lyrizující. Nejpřesvědčivější je v závěru hry, kdy tuší, že se k ní blíží smrt z rukou Arbeninových. Nepřijímá svůj úděl pasivně, ale ukazuje, že šlo o energickou mladou ženu, která mohla Arbenina vyvést z jeho duševního pekla, kdyby to v této hře se životem vůbec bylo možné.
HODNOCENÍ LN *** Michail Jurjevič Lermontov: Maškaráda
Překlad: Emanuel Frynta Režie: Radovan Lipus Scéna: David Vávra Kostýmy: Katarína Hollá Hudba: Tomáš Kočko Choreografie: Igor Vejsada Dramaturgie: Markéta Bidlasová Švandovo divadlo, premiéra 22. března 2008
***
Milanu Kačmarčíkovi se více daří v poloze přímočaré žárlivosti a zhrzené vášně než v polohách reflexivních a meditativních
