V inscenaci Touhy a výčitky pokračuje v pražském Divadle Komedie režisér David Jařab bohužel nikoli v kurzu, který nastolil svým formálně atraktivním Weissensteinem, ale v kurzu nepovedené Lulu a v jistém smyslu i Zajatců. Rozvláčné psychologizující výjevy plné zámlk a nevyřčených náznaků, které mají problém udržet atmosféru, málokdy naplní něčím, co by dokázalo ony minimalistické dialogy ospravedlnit. U Zajatců to bylo aspoň silné politické téma. U Lulu už jen fádní citové zmatky zpředmětnělé krásky. V Touhách a výčitkách, v dramatizaci Snové novely Arthura Schnitzlera, bychom zase jen stěží hledali nějaké opravdové, neodbytné touhy, přičemž výčitku tam najdeme snad jen jedinou. Když tedy nepočítáme výčitky niterné, zahalené v zarputilé mlčení.
Na scéně, u níž se není možné zbavit dojmu inspirace tradiční japonskou architekturou a jejími interiéry, se odehrává příběh odcizení manželů. Nemají si co říct a postupně to odhalují. A začínají se vrhat do nových, s tím druhým nespjatých dobrodružství, aby se nakonec, po děsivých událostech, jež provázejí hlavně skotačení mužovo, opět vrátili k sobě. A mohli si zavyčítat.
O filmovou adaptaci této Schnitzlerovy novely se už kdysi pokusil Stanley Kubrick pod názvem Eyes Wide Shut. Ale ani on nijak zvlášť neuspěl. I jemu se stejně jako Jařabovi podařilo spáchat pouze tajemně se tvářící banalitu s příchutí thrilleru.
Vciťovat se, či se nevciťovat?
Manžel Franz (Roman Zach) se od ženy Anny (Dana Poláková), které se často zdají sny o jiných mužích, odtahuje a míří za dobrodružstvím. Nejdřív neúspěšně, v ulicích či hampejzech s nějakýma těma šlapkama. Pak potká starého kamaráda ze školy, jenž se mu svěří, že dělá barmana na jedné velmi zvrhlé party. Franz zahoří touhou večírek navštívit. Štamgasty orgií je však poměrně záhy demaskován jako vetřelec a chtějí ho zavraždit. Zničehonic se však jedna z prostitutek, která ho v ten večer vidí poprvé, rozhodne za něho obětovat. Franz tedy může podle tamních stanov protentokrát odejít. Tělo obětavé šlapky pak objeví v márnici a svěří se s celou historkou manželce, která mu vyčte, že kvůli jeho rozmarům zahynuli dva lidé, protože jeho kamarád barman Nachtigall také někam zmizel. A to je tak asi všechno.
Jařabova inscenace se dusí v mlčení v pomalu plynoucím čase. Mělo by to asi vytvářet napětí, ale spíš to působí jako nadarmo vyprodukovaná psychologická mlha s nenápaditým jednáním postav a matnými podtexty. Manželé si, zdá se, už nerozumí, ale nic se o podstatě nedorozumění nedozvíme. Inu, vztahová mystika. Prostě si jednoho dne nemají co říct. Prostě to tak přišlo, samo, a divákům nezbývá, než se na to bezobsažné tlachání s dlouhými pomlkami, jejichž hlavním úkolem jako by chvílemi bylo spíš zastřít, že kdo zde nemá co říct, jsou spíš tvůrci než postavy. Anebo možná mají, ale moc nevědí jak. A tak nutí diváka ke vciťování, protože to je osvědčené a divák se většinou vciťuje rád. I když moc neví do čeho. Psychologické divadlo, jak má být.
Pokud má někdo sklon vciťovat se do kohokoli, kdo si o to na jevišti řekne, a projektovat si do něj dle libosti své vlastní problémy, jsou pro něj Touhy a výčitky představení jako dělané. S obrovským prostorem pro libovolnost. Pokud se někomu do nevalně vystavěných postav vciťovat nechce, ani když už to opravdu jinak nejde, měl by se Touhám a výčitkám obloukem vyhnout jako dalšímu pseudointelektuálnímu blábolu, předstírajícímu, že je něčím víc, než doopravdy je. Kromě dost laxního televizoidního herectví dvou hlavních protagonistů se totiž rozpadá i příběh. Do nespojitých fragmentů, z nichž se problémy ústřední dvojice tak nějak vytrácejí, takže se nakonec ani neví, proč k tomu všemu došlo. Po Víře, lásce, naději je to v Komedii propad docela hluboký.
Arthur Schnitzler, David Jařab: Touhy a výčitky
Režie: David Jařab Premiéra 30. 11. 2010 v Divadle Komedie Praha
O autorovi| ROMAN SIKORA, Autor je divadelní kritik
