Staniszkis ráda chodí proti proudu, ale i protiproud jí je ještě příliš těsný a i v něm hledá svou vlastní alternativu. To v minulosti prokázala, už když byla jako mladá nekonformní akademička vězněna komunistickým režimem a když se o něco později názorově rozešla s hnutím Solidarita. V nové knize samu sebe napůl vážně popisuje jako autistku, která prý neumí sdílet společné emoce, ale na stranu druhou má slušnou schopnost analyzovat jednání druhých lidí. Obzvláště ji baví sledovat, jak je jejich jednání ovlivňováno mocenskými vztahy.
Sjednocujícím tématem všech esejů jsou nejčerstvější proměny politické moci. Polsku (a dalším zemím) nikdo nevládne, protože výkon moci na úrovni národního státu, a ještě navíc postkomunistického, není v epoše globalizace vůbec jednoduchý a politické elity ho nezvládají. Problémem je systémová neřiditelnost dnešních společností. Vládnout dnes znamená kontrolovat moc sítí, a to lze jen prostřednictvím sítí a v míře, v jaké to síťové uspřádání vůbec dovolí.
Postkomunistický stát je snadnou kořistí světových i domácích sítí. Globalizace se prosazuje způsobem, který Staniszkis nazývá strukturálním násilím. Silnější sítě, instituce a normy vlastní nejpokročilejším postindustriálním ekonomikám snadno pronikají do slabších postkomunistických ekonomik, které se nacházejí teprve v akumulační fázi. Recepty osvědčené v postindustriálních zemích fungují patologicky v podmínkách postkomunistické periferie. Vstup do EU byl geopoliticky nezbytný, ale s ním spojené převzetí evropských norem a institucí je také součástí širšího strukturálního násilí. Podle Stanizskis by Polsku bylo lépe ve dvourychlostní Evropě, která by mu dovolila zavést a chvíli si ponechat instituce vybudované v západoevropských zemích po druhé světové válce.
Ze spojení postkomunismu a strukturálního násilí vznikl fragmentární, v mnoha ohledech dysfunkční kapitalismus. Rozrostla se politická třída pohybující se sem tam mezi státem a trhem a profitující z veřejných zdrojů. Stát se „enronizoval“. Zrodil se kapitalismus veřejného sektoru, ve kterém bohatství nevzniká výrobou statků, ale redistribucí veřejných zdrojů ve prospěch parazitických sítí.
Staniszkis se ve své kritice zaměřuje pouze na Polsko a nijak je nešetří. Je mrzuté, že téměř vše lze přenést bez sebemenších změn na českou situaci.
LITERATURA FAKTU VYŠLO ČESKY O moci a bezmoci Jadwiga Staniszkis
Vydalo CDK, Brno 2009. 200 stran.
