Tak třeba Itálie: jaká města se skrývají za názvy Turín, Neapol či Milán, to ještě pochopí celkem snadno, a po chvilce přemýšlení jistě prokoukne i takové schovávačky jako Terst či Janov. Ale určitě mu přijde divné, proč tam, kde by podle jeho tušení mělo ležet italské hlavní město, strčil autor mapy něco, co se jmenuje Řím (a navíc se to nedá ani pořádně přečíst). A když tam, kde se obvykle nachází slavné město na laguně, najde něco, čemu se říká Benátky, tak to vzdá a poohlédne se po nějaké schůdnější orientační pomůcce.
České zeměpisné názvosloví je vskutku svérázné. Na mapě Francie – vedle hlavního města Paříže – máme takové speciality jako Remeš nebo Mylhúzy. Britské ostrovy, zřejmě kvůli té vodě, za níž leží, nám suchozemcům připadají vzdálené a nehodné nějaké větší pozornosti, takže jsme si předělali pouze London na Londýn a názvy ostatních měst jsme nechali na pokoji. Občas to sice někdo někde zkouší s Edinburkem, ale výskyt této varianty je proti Edinburghu mizivý.
Nejvíc osobitých českých názvů najdeme ovšem v nám nejbližším prostoru středoevropském. Zvláštní v této souvislosti je, že některé české názvy jako by se v poslední době přestávaly používat. Děje se to zřejmě zcela živelně a nelze v tom vysledovat žádnou logiku. Dalo by se čekat, že půjde o málo užívané názvy dalekých míst, ale tak to není.
Nikoho by asi nenapadlo mluvit o Krakówu. Ale proč stále víc lidí říká Wróclaw místo Vratislav, když město je (s velkou pravděpodobností) pojmenováno po českém knížeti Vratislavovi? Zato Štětín už asi zůstane Štětínem – kdo by se chtěl mořit se Szczecinem?
Co se týče německé jazykové oblasti, jezdíme do Lipska, Míšně, Lince, Chotěbuzi či Vídně. Na druhou stranu už se nejspíš nikdy do češtiny nevrátí Gotinky (Göttingen), o Frankobrodu (Frankfurtu) ani nemluvě.
Někdy jde o obyčejnou nevědomost. Onehdy se jakýsi umělec v rádiu rozplýval na berlínským „Potsdamovým (fuj!) náměstím“. A teď ráno, než jsem začal psát tento sloupek, moderátorka na rádiu Vltava, naší nejkulturnější rozhlasové stanici, o jednom rakouském hudebníkovi klidně řekla, že pochází z Grazu. Nejspíš jí to přijde normální a neví, že by se měla stydět, protože toto město se česky odjakživa jmenovalo a pořád ještě jmenuje Štýrský Hradec.
Je ale s podivem (a hlavně je to škoda), že se vytrácí z obecného povědomí – zkuste na to schválně ve společnosti zavést řeč – český název německého města, jež v našich dějinách sehrálo zásadní, ba přímo životně důležitou roli. V roce 845 se v něm dalo tamějším biskupem pokřtít čtrnáct českých kmenových vůdců, díky čemuž se české země staly součástí západní Evropy. Kdyby k tomu nedošlo, dost možná bychom spadli pod Evropu východní a dneska by tu vládl nějaký Putinův pohůnek.
I autobusoví dopravci, kteří v zájmu srozumitelnosti a s ohledem na zahraniční cestovatele většinou uvádějí v jízdních řádech oba názvy dotyčných měst (Mnichov/München, Drážďany/Dresden), v tomto případě uvádějí jenom název německý: Regensburg. Takže až se do toho krásného historického města na Dunaji pojedete podívat, trvejte u okénka na tom, že chcete jízdenku do... no, vždyť víte.
***
ZTRACENI V PŘEKLADU Dnes o tom, proč lidé říkají Wróclaw, když neříkají Kraków
České zeměpisné názvosloví je vskutku svérázné. Na mapě Francie máme takové speciality jako Remeš nebo třeba Mylhúzy.
O autorovi| Robert Novotný, překladatel
