Úterý 21. května 2024, svátek má Monika
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Říkali mi Knorre

Česko

Se synem Bolka Polívky a Chantal Poullain Vladimírem Polívkou (21) o pavoučích nohách, lachtanu Laďovi a návyku na silné ženy.

Čekali byste rozmazleného namachrovaného frajírka, kterému slavní rodiče umetají cestičku? Nic takového jsem nezaznamenala. Vladimír Polívka je slušně vychovaný mladý muž, akorát tak trochu kašpar. „Hlavně ze mě nedělejte profesionálního synka, prosím vás,“ říká mi, ještě než zapnu diktafon. Původně měl taky v úmyslu stát se profesionálním snowboardistou, protože v téhle partičce nikdo neřešil, že je něčí syn. Jenže jeden trik nedal, skončilo to vážným úrazem. A protože ho to celý život přitahovalo, rozhodl se, že bude hercem. Nic těžšího si se svým jménem vybrat nemohl. Horší než on to má už jen Simona Stašová.

* Váš pradědeček měl farmu s koňmi v Camargue, v jižní Francii. Váš otec koně miluje. I vám připadá, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu?

Já jezdím na koni rád. Ale nevypěstoval jsem si k tomu takovej vztah, jako má třeba můj tata. U toho když si ke stolu sedne někdo, kdo začne vyprávět o koních, zmizí veškerý jiný témata. Najednou jsou tam jen koně. Úplně jste mi teď připomněla, že bych měl jezdit častěji, nějak hloupě jsem toho nechal. A je to nádherný. Ale hezkej pohled na svět je i z horskýho vrchu.

* To říká snowborďák?

Jo. Snowboard pro mě byl dřív všechno. Ale už jsem pochopil, že mistr světa ze mě nebude.

* Ale byl jste hodně dobrý, slyšela jsem, že jste dělal nejhezčí nose slidy. Jestli to tedy dobře říkám, protože ani pořádně nevím, co to je.

Říkáte to dobře. To je jízda po špičce. No ale jóóó, to já jsem dělal perfektně. Nevím, kde jste to zaslechla. Ale lichotí mi to. Jenže pak jsem se zlámal. A dost špatně.

* Přeloženo – měl jste úraz?

Ano. A vyplo mě to na dobrých devět měsíců. Já pořád jezdím, a rád, ale už to zkrátka neberu jako životní cíl. Byl to stejně takovej dětskej cíl. Chtěl jsem v tom být profík ze všech profíků ten největší. A já když se do něčeho pustím, tak se zakousnu a jdu za tím jak pitbul. Ale už mám jiný priority.

* Jak se ten úraz stal?

Přeskočil jsem. Teda skok se skládá z odrazu, plošiny a dopadu. A já jsem přeskočil ve Špindlerově Mlýně úplně až za konec toho dopadu. Já ten skok teprv zkoušel a moc jsem se zkrátka rozjel. Přepálil jsem to.

* Dělala jsem kdysi rozhovor se snowboardistou, který skončil na vozíku...

... Marek Schneider, že jo? Tak tenhle můj pád něčím takovým hodně zaváněl. Spadl jsem na pánev a páteří mi projel velice nepříjemnej otřes. Chvilku jsem necítil prsty. Bylo to tak strašně nepříjemný, že jsem si řek’, že přestanu blbnout.

* Já bych ale, jestli dovolíte, u prkna ještě chvilku zůstala. Jaké je nejdůležitější pravidlo snowboardistů? Asi mít všechno na háku, ne?

Hlavně zábava a s úsměvem. A nehnat to. Právě Šárku Pančochovou po olympiádě v novinách dost zdrbli za to, že to nějak neprožívala. Všichni sportovci jsou z toho přece tak jako vyřízený, když olympiádu nedaj. A Šárka řekla: „Tak dobrý. Třeba příště, ne?“

* A není to jen povinná póza?

No tak... na těch závodech vždycky vznikne trochu konkurenční nálada. Ale když jsme v partičce, je to pro mě vždycky stoprocentní radost, jezdit si s kamarádama a jen tak se hecovat.

* Poznají se večer v hospodě snowboardisti od hůlkařů?

Záleží na tom, co je to za hůlkaře. Ale pozná se to. Snowboardisti jsou o poznání větší divočáci.

* Třeba v čem?

No teďka je třeba ve zvyku vypít pití s ledem a vysypat si ten led na hlavu. A to dělaj všichni, i ženský. Takovej fór.

* A to má být jako ta divočina?

Možná... spíš takový trapný, že? Ale ono jsou to v podstatě všechno děcka. Až na pár pardálů.

* Znám jednu paní, která se naučila na snowboardu v šedesáti.

Na Mísečkách s námi jezdí na snowboardu po bednách takový zešedivělý starší pán. Velkej hrdina. Dojede tam na běžkách a drží si prkno v ruce. Drsňák, týjo...

* Co snowboard a tráva? Dá se jezdit zhulenej?

Já to neumím. Ale jo, některý lidi jezdí velmi dobře zhulený, až přešíleně. Ale já to nemůžu dělat, ztrácím... (zarazí se) Nebo vlastně ne. Já jsem to nikdy neudělal. (upře na mě modré oko) Radši. (směje se)

* No tak z jiného soudku. Co se vám vybaví jako první, když si vzpomenete na své dětství?

Že jsem měl mikádko a na krčku žlutý korálky, o kterých máma říkala, že jsou dobrý na zuby. Ale já je hrozně neměl rád, protože jsem s nima vypadal jako holka.

* Cože? Korálky na zuby?

No takový jako talismánek. Ale je pravda, že jsem nikdy problém se zuby neměl. A máma je pevně přesvědčená, že je to těmi korálky. Pak se mi vybavuje ještě něco, to už je ve škole, první třída. Chodil jsem v Brně do církevní školy, byly tam řádové sestry. A máma mě oblíkala do džínových komplítků, umělecky potrhaných. Jedna řádová sestra mi nejdřív vynadá a pak volá mámě, že jako není možný takhle potrhanej chodit do školy, že mi to musí sešít. A máma říká: „Ale to je přece právě ono. Rokenrol, sestři, ne?“ Ale nevzala to. Ani dneska se jim to nelíbí. A já když tam někdy zajdu, tak zásadně v co nejhorším úboru. (směje se)

* No když jsme u té církevní školy – vaše maminka věří v převtělování, váš otec zase řekl, že vás dal pokřtít, ale že je to takové to „co kdyby“. Takže jak to máte vy?

Máma je buddhistka, já jsem pokřtěnej, ve víře mám teda docela velkej hokej. Já jsem ale slyšel o víře, která věří v sílu, ale nepersonifikuje ji.

* To je z Hvězdných válek, ne?

(rozesměje se) To né, pan Yoda... I když... vlastně jo, proč ne. Akorát nemám pocit, že bych tu sílu mohl použít.

* Věříte v moc lásky?

Tak to určitě. Možná je to vlastně jediné, na co opravdu věřím.

* Vaše maminka o vás mluví jako o nejdůležitějším muži svého života...

(skočí mi do řeči) ... a tátu to dodneška uráží.

* S maminkou spolu pořád ještě bydlíte. Nemáte strach, že až jí jednou odejdete, zhroutí se jí svět?

Nemyslím si. Mamince mojí ne. Ona pak možná bude i žít jinde. Kdoví.

* Hodně lidí čekalo, že po rozvodu odjede zpátky do Francie, kde má velkou rodinu. Hlavní důvod, proč tu zůstala, je prý to, že byste se nemohl vídat se svým otcem a se svými sourozenci...

... to je právě ta víra v lásku, víte? Tohle já jí taky nikdy nezapomenu, že to pro mě udělala, že tady zůstala. A nemusela. Já byl malý, jistě bych si ve Francii zvykl. Ale ona si dobře uvědomovala, jak je pro kluka důležité vídat svého tátu.

* Tatínek vám dopřál pět sourozenců. Ke komu z nich máte nejblíž?

Každý z nich má pro mě něco tak důležitýho, že to ani neumím vyjádřit. A čím jsme starší, tím víc si rozumíme. Anča mi pomáhala, když jsem se teď hlásil na zkoušky na DAMU. A nejstarší Kamilka mi zase radí v takových těch životních záležitostech, když mám nějakej průser s holkou třeba, tak ona si se mnou sedne a rozebereme to. Ti malí sourozenci zase po mně jdou jak čerti, útočí, je to boj... Nebude to dlouho trvat a budu radit zase já jim. Je to úplně super.

* Vzpomenete si, čím vás kdy táta nejvíc dostal?

To si pamatuju úplně přesně. My jsme na sebe rádi v lesích stříleli, klackama, šli jsme po sobě, tatatatatata. (prožívá to) A jednou já na něj střílím – a on pořád nepadá. Já byl zvyklý, že jsem ho prostě zastřelil a on spadl mrtvej. Tak střílím, už začínám být naštvanej, že jako nic, tak už ta-ta-ta-ta-tata!!! A najednou on normálně vytáhne poplašňák, namíří na mě a pšvum!!! (nenapodobitelný zvuk, který umí jen kluci) Rána přes celý údolí. Já se tak strašně lekl, až se mi změnila intonace: to-to-to-to-to-to. (zní to o oktávu výš) Ale musím říct, jak nám přibývají leta, že už to není, co dřív. Už neběháme po lesích, teď už si spíš tak posedíme, popi... no tak, posedíme a požertujeme. Popovídáme.

* Vedete s tátou někdy taky vážné debaty?

Jo. Čím dál víc.

* O čem třeba?

Tak třeba já říkám: Tati, já bych chtěl určitě na DAMU, protože prostě mě to baví a seberealizuju se v tom. Já

jsem totiž byl nějaký čas sám v Kanadě, chodil jsem tam do jazykové školy. A úplně náhodou jsem tam narazil na školu pantomimy. Začal jsem dělat pantomimu a nepředstavitelně mě to bavilo. No ale táta říká: „Chlapče, to nééé. To běž radši na sponzora nebo na lobbistu, to bysme potřebovali víc...“ S tatínkem totiž každej vážnej hovor končí ve vtipu.

* A nebojíte se, že vás budou celý život s otcem srovnávat?

Lehký to nebude. Já hrozně nemám rád, co to s lidmi udělá, když se dozví, že jsem Polívka. Skoro každej mě najednou bere jinak. Právě snowboarding byl asi můj útěk před tím jménem. Protože tam nikdo, ni-kdo! nemůže říct, že skočím pětadvacet metrů do dálky a sedm metrů vysoko kvůli tomu, že jsem Polívka. Na druhý straně ale to, že jsem Polívka, znamená, že se u toho roztřískám. Protože v rodině máme křehké kosti. Jsou lidi, kteří se rozbijou hůř než já a jsou v pohodě, ale já nejsem moc bytelnej. Mám polívkovský pavoučí nohy...

* Existuje ještě nějaký typický polívkovský rys?

No například že my si takhle občas všichni mneme nos prsty, toho si všimly moje starší sestry. Taky tata ani já rozhodně nejsme technické typy, když se něco rozbije, jdeme od toho. A nemáme rádi jíst kuře rukama. My s tátou jíme kuřecí stehna příborem.

* Můj tatínek jedl příborem i chleba. Jestli to nebude nějaká úchylka...

... nějaká chlapská úchylka, ne? (směje se)

* Kdy jste prvně vystoupil v tatínkově Manéži?

To mi byly tak čtyři. Ale pamatuju si, že tam na mě tata zakřičel: „Udělej kaskadéra!“ A já se skutálel z takové plošinky. Pak už jsem tam vlastně jen tak seděl.

* O pár let později jste v Manéži předváděl lachtana Laďu. Říkala jsem si, jestli bych něco takového udělala pro svého otce...

No ne, tak pro mě to byla čest! Já se delší dobu snažil tátovi předvést něco, co by ho mohlo bavit, co by se třeba dalo použít. A pořád nezabíral. Až jednou jsem si jen tak hrál s klukama a udělal lachtana. A tata: „Kurva, to je dobrý! To chci todleto.“ A hned to začal plánovat – zrovna takovou blbost. Tak snad ho ještě zaujmu něčím lepším.

* Jak se k vám chovali spolužáci ve škole?

Musím říct, že na základní škole jsem narazil na dobrý partaje, akorát si ze mě dělali legraci, říkali mi Knorre. Jako polívka, ne? Bylo to docela v pohodě až do doby, kdy jsem přišel z Brna do Prahy na střední školu. Já jsem předtím v Praze nikdy nežil. A to musím říct, že byla velká změna, i v lidech. Byl jsem outsider. Nějak jsem se vůbec nemoh’ srovnat s těmi týpky pražských pubošů, teda puberťáků, ze začátku jsem je úplně nenáviděl. Měli jsme ve třídě i takový ty odhodlaný fašouny. Ale časem se to srovnalo.

* Mluvila s vámi maminka francouzsky, nebo česky?

Maminka moje na mě mluvila francouzsky, takže mám bezvadnej základ.

* Ona má i po třiceti letech zvláštní češtinu. Například moc nevzala na vědomí, že se v ní skloňuje. Stane se, že jí někdy nerozumíte ani vy?

Občas se to stane i mně. A ji to vždycky hrozně naštve. No ale rozumějte jí, když třeba říká „odbočky“ místo „obočí“. Jednou mi taky řekla: (dokonale napodobuje její sexy alt) „Vladimirrre, a dost, ty už potřřřebuješ vážně kapesník.“ A já: Ale já mám kapesník. Já jsem úplně v pohodě. „Nenene, vážně, už dost, potřřřebuješ kapesník.“ Byl to absurdní několikaminutový dialog. A naše známá, která u toho byla, najednou řekla:„A nemyslí máma kapesné?“ Tak jo, dobře, mámo. Ona i dnes, když je unavená, začne mluvit francouzsky.

* Na jazykových nesrovnalostech bylo založeno i někdejší skvělé představení vašich rodičů – Šašek a královna. S tou hrou, přeloženou do několika jazyků, pak jezdili po světě. Vozili vás s sebou?

Jo, brali mě s sebou. A kupodivu nejvíc si z toho pamatuju na Kolumbii, vlastně nevím proč. Vybavuju si tamní pískoviště a na něm policajty se samopaly. Velký hluk všude v té Bogotě a takový ten permanentní pocit, že člověk musí každou chvíli dostat po držce.

* Kdo se o vás staral, když rodiče hráli?

No tak Frety, Luďa, Barynek, Leoš... kulisáci mi dělali chůvy. Zrovna nedávno jsme na to vzpomínali, oni mají historek se mnou spoustu. Jednou prý třeba přišel Frety za tatou a povídá: „Podívej, co jsem synka naučil. Jak se dělá, chlapče, karate?“ Já byl úplný nemluvně, ale těma malýma tlapičkama jsem udělal takový ten karatistický kryt dokonale. Všichni tvrdí, že jsem byl hrozně hodný děcko.

* Vnímal jste trochu to představení?

Bylo pro mě záhadné. Protože rodiče odešli do divadla a mě pak za nimi v kočárku přivezli do šatny. Pamatuju si, jak jsem byl úplně vyděšenej, protože jsem sice věděl, že je to maminka a tatínek, jenomže oni byli tak strašně zmalovaný! A ještě ke všemu měla máma takovou tu masku, za níž se smála... Nebo ten orel, co dělal táta. To pro mě byl možná ze všeho nejdémoničtější obraz. Dneska se u toho záznamu směju a dívám se na to s obdivem, ale tehdy to pro mě bylo tajemný, nepochopitelný představení.

* Maminka byla v té roli tak věrohodně nebezpečná – nebál jste se jí?

Myslím, že jsem strach neměl. Ale mí kamarádi byli později z mámy docela vyděšení, dávali si fakt pozor, aby ji třeba nenaštvali, měli k ní obrovskej respekt. Já jsem na tu silnou ženskou prostě už navyklej. Přece se taky nebudu bát ženský! (šaškuje)

* Je pravda, že kluci si často hledají partnerky podle své matky?

No to právě já ne, já si paradoxně spíš hledám holky, které mají s mámou pramálo společného.

* Vaše maminka závodila na okruzích. Vás rychlá auta nelákají?

Já mám rád rychlý auta po mamince, ale jsem opatrnej řidič po tatínkovi. Takže já jsem schopnej řídit velmi pomalu a velmi klidně i rychlý auto.

* A jaké máte auto?

No zas tak rychlý nemám, mám kombíčka. Protože já do auta potřebuju dát surfa, holku, kamoša a psa. A ježiš, tohomámrád, toho psa. Když jsem toho boxerka dostal, byl mu měsíc a půl, šli jsme spolu do parku a chytlo se na něj tolik ženských, že jsem to už ani nepočítal. „Ale to je lostomilej pejsek. A můžu si ho pohladit?“ Tak jsem mu dal jméno Casanova.

* Jaké to vlastně je, žít se jménem Polívka? Spíš dobré, nebo spíš špatné?

Nomáto svý výhody. Tak když jedem s tatou nebo s mamou a chytnou nás policajti: (předvádí to jako hereckou etudu) „Jé, dobrý dééén! No jela jste o třicet... a to nevadííí... pokračujte.“ S policajtama se to hodí. A na úřadech taky, nebo v nemocnici, máma má nadaci, doktoři semi věnujou. Horší je to v tom společenském...

* Všimla jsem si, že už po vás vystartoval bulvár.

Možná jste o tom slyšela, já jsem si teď nedávno chtěl úplně anonymně vydělat nějaký peníze předváděním oblečení. Já si občas přivydělávám nějakou reklamou. Mihnu se někde jako komparz, dělali jsme třeba s kamarádem salta na prkně v reklamě na jednoho mobilního operátora. Jsou za to dobrý peníze a strávíte na natáčení jeden den.

* Přece jste si nemohl myslet, že si bulvár nechá ujít, když mladý Polívka vyleze na molo? Jaké to vůbec bylo, ten váš výlet do světa modelingu?

Promě nic příjemnýho. Nejdřív jsem si říkal: Se projdu, prachy na ruku a du, ne? Chtěl jsem to zkrátka nějak odchodit. Jenže stalo se přesně to, co jsem nechtěl: První, co řekl moderátor, bylo: „Překvapení večera, syn Bolka a Chantal – Vladimír Polívka!“ Teprve tam jsem to pochopil. Prostě bylo to poprvé a naposled. Už to nebudu dělat.

* Řekněte mi, když modelky chodí s hokejisty nebo fotbalisty, s kým chodí modelové?

No já model fakt nejsem. Ale řek’ bych, že asi taky s hokejistama a fotbalistama, ne? (směje se)

* Kde byste vlastně jednou chtěl žít?

Jé, to bude hrozně spontánní rozhodnutí. Zatím to tady mám rád. A dokud mě tady někdo opravdu nenaštve, tak to tady rád mít budu. A když mě někdo jo naštve, tak pojedu na Moravu. A když mě někdo naštve i na Moravě, tak budu muset někam do světa asi. Na Slovensko! Na holky!!! ?

***

OčiMA AUTOrKy ? V jeho řeči je něco moravského, co působí jemně, až dojemně. A když jsem v kavárně chtěla zaplatit naši útratu, vycepovaná léty rozhovorů s českými celebritami, tenhle kluk na mě upřel šedomodré oči a se samozřejmostí džentlmena to nepřipustil. Jak se ostatně sluší na synka valašského krále. FRANKOVALACH ? Celým jménem Vladimír Jaroslav Claude David Polívka (Jaroslav a Claude po dědečcích) se narodil v Ženevě. Má francouzské a české občanství, otec o něm říká, že je Frankovalach. Do základní školy chodil v Brně, na střední už v Praze, kde po rozvodu rodičů žije s matkou. Od září bude studovat herectví na DAMU, na katedře alternativního divadla. Už ve škole uměl skvěle parodovat své profesory. „Ale napodobovat politiky? To ani není potřeba. Oni jsou už sami sobě karikaturou.“ Říkám si: Se projdu, prachy na ruku a du, ne?

Autor: