Kniha Karla Veselého Hudba ohně barvitě a poučeně popisuje svět radikálních černých muzikantů.
Na stereotypním vnímání americké černošské kultury se vlastně moc nezměnilo ani s prezidentem Obamou. Černý muž po práci sedává na zápraží a drnká blues, případně si jako mladík v městském ghettu může vybrat, jestli „zbohatnout anebo při tom zemřít“, jak zpívá raper 50Cent. U nás taky víme, že „černý muž pod bičem otrokáře žil“, ale zdviháme významně obočí, když slyšíme o pozitivní diskriminaci.
Kniha s podtitulem „Radikální černá hudba od jazzu po hip hop a dále“ vykresluje zajímavější a poučenější obraz kultury, u které se přízviskem „radikální“ myslí nutnost vymezovat se vůči bělošskému establišmentu. Zaběhnutá klišé atakuje tvrdým úderem, jak z hongkongských béčkových filmů.
Šaolinské kung-fu je totiž, podle více jak čtyřsetstránkové studie, jedním ze zdrojů napájejících fantazii a mytologii tvůrců hiphopové hudby. Tedy stylu, o který jde v knize Hudba ohně především. Jistě, je to jen pop, tedy „posloupnost tříminutových banalit“, konstatuje autor v předmluvě. Ale právě masově konzumovaný hit nám dokáže prozradit podstatné věci o kultuře, v níž žijeme. Publikace nabízí putování myšlenkovým světem, kterým se moderní černá hudba sytí. Je schůzkou s robotickými bytostmi, do kterých se koncem 70. let stylizovali pionýři hip hopu, inspirovaní odlidštěným zvukem Kraftwerk. S kapelníkem Sun Ra, k jehož filozofii, založené na přesvědčení, že jej v mládí unesli obyvatelé Saturnu na svoji planetu, padne hovorové slovo „úleťák“. S funkatýry, oslavujícími lidskou tělesnost v protikladu s odlidštěným řádem věcí, s básníky ve službách muslimského bratrstva, ezoteriky, pasáky, pošuky, komiky „na stojáka“. Veselý popisuje „rytmovědu“ klubových stylů, které z černé hudby v novém tisíciletí vznikly, i klanovou mentalitu hiphopových smeček. Objevná je i kapitola o Michaelu Jacksonovi. Veselý v něm vidí potomka staré a nové Ameriky. Ta stará viděla v černoších věčné děti, v té druhé černoši snili o světě, v němž blahobyt zruší rasové problémy, připomíná Veselý.
Ve srovnání se světem „bílého anglosaského protestanta“ se některé z černých světů mohou jevit jako značně bizarní, ale přinejmenším je s nimi zábava - jako příklad se tu uvádějí africké „dozens“, tedy předchůdce slovních přestřelek mezi rapery: „Tvoje máma je tak tlustá,/ že když jde do kina,/ sedí vedle všech v sále. - A tvoje máma je tak blbá,/ že se na hodinové zprávy v televizi dívá dvě hodiny.“
Výhradou ke knize Hudba ohně je to, co bývá obvykle považováno za přednost - text na mnoha místech vznikl podobným způsobem jako hudba, o které se tu píše. Míněny jsou remixy, mash-upy a samplování, tedy způsoby, jak recyklovat původní materiál, v tomto případě použitou literaturu.
Píše-li Veselý například o jazzu, že zemřel „nenápadnou smrtí“, a za příklad uvádí Wyntona a Bradforda Marsalisovy, „kteří v 80. letech pomohli přeměnit žánr kdysi dýchající revolučními erupcemi v neškodnou zábavu pro šosáky“, text nevzbuzuje dojem, že k tak radikálnímu soudu vedlo autora vlastní pozorování. Uvádí-li kniha dál na adresu jedné z esejí, že je v ní „cítit vliv T. S. Eliota“, básník textem jen projde, není jasné, čím zmíněná esej Eliota připomíná. V knize je rovněž k nalezení větší než malé množství jazykových neobratností či přehlédnutí. Autor Elvisova hitu That's All Right si ve své přezdívce „Big Boy“ zaslouží ypsilon. Nepoužije-li český text přechylování u ženských příjmení, pak by spisovatelka Phillis Wheatley alespoň neměla být „básník“. Anglické slovo „beef“ se ani v moderní hudbě nepřekládá jako vepřové, ale hovězí. Pro drobné chyby na kráse by však bylo chybou nepřiznat autorovi to hlavní: Hudba ohně je tak poučeným a komplexním průvodcem po černé hudbě, jaký v češtině doposud nevyšel. Díky širokému přesahu k filmu, literatuře, historii nebo sociologii nabízí cestu do země „za zrcadlem“ černošské kultury. Veselý je dostatečně fundovaný - na svém blogu Karl Muzzik Lab popisoval nejnovější trendy, ještě když v nich česká média většinou tápala - zároveň píše poutavě a sdělně. Hudba ohně proto může udělat českým čtenářům podobnou službu, jako třeba Josef Škvorecký v 60. letech svým důmyslným překladem Prezydenta Krokadýlů z jazyka černošského Harlemu do tehdejší slangové češtiny.
***
Karel Veselý: Hudba ohně
BigBoss, 2010, 430 str.
Publikace je schůzkou s robotickými bytostmi, do kterých se stylizovali pionýři hip hopu, s kapelníkem Sun Ra, jehož filozofie byla založena na přesvědčení, že jej v mládí unesli obyvatelé Saturnu
O autorovi| PETR VIZINA, Autor je redaktor ČT
