Sobota 4. února 2023, svátek má Jarmila
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Rock’n’roll pro trpaslíky

Česko

ODPOSLECHY Dnes o hudbě Pavla Fajta založené v knize Václava Cílka

Mezi Dunajem a Plutem je velká vzdálenost a odlišnost, ale jisté je, že Pavel Fajt rád hraje v kapelách, které se jmenují podle určitého místa. Na svých posledních albech konkrétní místa přímo rozehrával, paličkami i rukama. Jeho novou desku Anarcheus nenajdeme na hudebním trhu; tvoří nenápadnou přílohu knihy Václava Cílka Archeus (Dokořán, 2010).

Fajt s Cílkem mají společnou historii: logicky se střetli tam, kde se rozeznívá krajina. Setkali se na neoficiální slavnosti, oživení mohyly v hůreckém polesí u Starého Plzence, kterou uspořádal jejich společný přítel, keramik Ivan Hostaša. Fajt tu hrál na marimbu z nasbíraných suchých kmenů; později na Hostašově pohřbu rozehrál znělé keramické nádoby z jeho dílny (dotvořená nahrávka je na novém albu). Z těchto setkání vzešla rozsáhlá společná cesta po moravských a českých barokních chrámech z dílny Jana Blažeje Santiniho. Nechali se vést numerologií architektury i přirozeným echem interiérů, hrálo se většinou v noci, vždy bez publika. Sólový multiperkusionista Fajt se spojoval s prostory různě: v Plasech obíhal ambit s rolničkami na nohou („půlnoční čtyřstovka“), v Kladrubech bubnoval na mohutnou kládu, kterou jeho přátelé nesli pomalu chrámovou lodí od vchodu k oltáři. Z nahrávek vzniklo album Souhvězdí Santini (Respekt Edice, 2009), které může sloužit jako alternativní průvodce pro dovolenou ve stopách barokní mystiky.

„Hudbu, při které se dobře čte, ale která vydrží být sama sebou“ pro album Anarcheus vytvářel Pavel Fajt z přímého Cílkova impulzu. V původním zadání byla objednávka na „hudbu pro trpaslíky“. To může znít potrhle a pseudoezotericky, ve skutečnosti jde o návaznost na prastarou linii muziky (a vždycky i tak trochu obřadů), která není určena lidskému posluchači. Namísto toho směřuje k Zemi, živlům a místům, která se snaží vyladit, usmířit nebo jim nějakými zvuky dát najevo, že je tu člověk a myslí to dobře: vlastně je to podobné úsilí jako v písni We Are The World Michaela Jacksona a Stevieho Wondera (stručný obsah: Má-li se zlepšit svět a nakrmit hladové děti v Africe, je třeba vědět, že my jsme ten svět, my jsme ty děti).

Fajt je bez nadsázky výtečný autor průvodních textů ke své hudbě; což je ovšem problém, protože když nevíme, co s ní, nebo jsme líní interpretovat, necháme si podsunout imaginativní, přesně pozorující a vtipná vyprávění Pavla Fajta a jsme snadno a rychle hotovi. Zas je ale dobré sledovat, s čím zachází a co všechno (hodně!) si kolem bubnování uvědomuje. V úvodním tracku se potkává buben z Jakutska (vypouštím zprofanovaný přívlastek šamanský) s nahrávkou zpěvů v aramejštině pořízenou v Sýrii - na jednom z mála míst, kde ještě žije původní biblický jazyk. Už odsud je to deska pružná, nesvázaná falešným mýtem, že rytmus má být přesný a vsazený do rockerské mříže čtyř čtvrtin. Chůze mořem v další skladbě, pak nahrávky súdánských dervišů při expedici na Šestý nilský katarakt... To jsou pochopitelně jen fakta, která ještě nezaručují zdar výsledku. Ale doma v Brně nebo na jihočeském zámku Kratochvíle dotvořil Fajt s těmihle prameny hudbu až k hranici, kde se dokument „lovce zvuků“ láme v neokázalou osobní rozpravu nad nimi. Někdy je posluchači trochu líto, že neslyší víc ze syrového základu: jako když hrají Češky se Súdánci na skalní gongy „jednoduchý súdánskoneolitický rock’n’roll“. Jindy právě Fajtovo bušení na bránu Země celou věc jasně dovysloví.

Nevím, zda by se album líbilo skřítkům a podzemním bytostem. Nejspíš by byli rádi, že v poslední skladbě Fajt úplně zmizel a nechal prostor ambientu syna Toníka, který studuje hudbu na americké Bart College. To je zhruba vše, co se dá o albu říci. Měl bych teď jít odstranit rampouchy ze střechy nad chodníkem: dávám tedy Fajtovo vibrující bušení pořádně nahlas a otevírám okno.

O autorovi| PAVEL KLUSÁK, hudební publicista

Autor: