Dvoumetrová postava divoce máchá rukama do rytmu rockové muziky. Koncert vrcholí. Vysoký frontman s vyholenou hlavou hypnotizuje publikum, které sborově s ním zpívá skladby o osudu původních obyvatel Austrálie, o těžkém životě horníků, o nenasytném znásilňování přírody.
To je Peter Garrett: nový australský ministr životního prostředí v akci.
Tým, který má přinést změnu
Někdejší zpěvák skupiny Midnight Oil, kterou vlivný magazín Rolling Stone označil za „jednu z nejdůležitějších australských kapel vůbec“, získal křeslo ve vládě nového premiéra Kevina Rudda. „Je to tým budoucnosti. Tým, který má přinést změnu,“ charakterizoval svůj kabinet Rudd a zdůraznil, že životní prostředí má být jednou z vládních priorit. Garrett se tak stane - nejen díky své hudební minulosti - nejsledovanějším australským ministrem. Rudda například za několik týdnů doprovodí na konferenci OSN na Bali, která se má zabývat klimatickými změnami po roce 2012, kdy vyprší kjótský protokol. Třetím australským zástupcem na jednání bude ministryně pro klimatické změny Penny Wongová. Jak se z rockové hvězdy stane ministr, který svou zemi bude zastupovat na jednání, jehož náplň se stala jedním z klíčových témat volební kampaně? „První dva roky v politice jsem se jen učil. Poslouchal jsem,“ vrací se k začátkům své politické kariéry čtyřiapadesátiletý Garrett. Tomu začalo být pódium těsné už v roce 1984, kdy se angažoval ve Straně pro nukleární odzbrojení. O dvacet let později vstoupil do Australské labouristické strany (ALP) a okamžitě se stal poslancem parlamentu a stínovým ministrem životního prostředí. „Zpívání bylo důležitou částí mé osobnosti, ale to už je pryč, ta kapitola je zavřená,“ prohlásil Garrett v nedávném interview. „Teď je přede mnou další výzva.“
Kolohnát za mikrofonem
Výzvy si Garrett zvykl překonávat už v Midnight Oil. Koho by na začátku 70. let, kdy „Oils“ (jak jim důvěrně přezdívají jejich fanoušci) dělali první krůčky, zajímala kapela z předměstí Sydney, hrající přímočarý rock? Byl přece čas hudebních „dinosaurů“, hvězdných superskupin a hlavně ambiciózních experimentů, křížících rock s dalšími styly. Parta neznámých Australanů s výstředním kolohnátem za mikrofonem nemohla nikoho zajímat. Jenže Midnight Oil si neúnavným koncertováním (poznávacím znamením vystoupení skupiny byl mimo jiné expresivní Garrettův projev) získali na svou stranu australské publikum a na konci 80. let i celý svět. Alba Diesel And Dust (1987) a Blue Sky Mining (1990) konkurovala i takovým U2 a z Midnight Oil se stala senzace. „Nikdy jsem se ale nevnímal jako zpěvák - a zvlášť ne jako dobrý zpěvák,“ svěřil se jednou Garrett. V textech nicméně řešil přesně to, co má nyní v popisu své ministerské práce: tedy především ekologická témata. Postupem času začal Garrett textové poselství své skupiny stále více protlačovat i mimo vyprodané sály a kritiky ceněné nahrávky. „Připadá mi to jako přirozená věc,“ komentoval mnohokrát své mimohudební aktivity. Ano: Garrett zpíval o věcech, které ho štvaly, a jako další logický krok viděl to, že proti nim začne aktivně vystupovat. A když to znamenalo vstoupit na politickou scénu a upozadit slibně rozjetou hudební kariéru? Frontman Midnight Oil neváhal ani na okamžik.
Garrett není žádným maskotem
Jistě, Garrett není prvním ani posledním muzikantem, který se netají názory na politiku. Je ale prvním, který zcela rezignoval na hudbu a dostal se až na samý politický vrchol, jen aby mohl aktivně ovlivňovat témata, jimž se věnoval ve svých textech. „Život je krátký. Člověk musí mít vůli sloužit,“ krčí rameny Garrett a v jeho případě to nevypadá jako prázdné plácání frontmana rockové kapely, postiženého mesiášským syndromem. A tak zatímco už jednou vzpomínaní U2 nakonec Midnight Oil porazili na celé čáře, pokud jde o status hvězdné kapely s celosvětovým úspěchem, Garrett nakonec získal víc politické moci než obdivovaný Bono. Zpěvák U2 je sice vidět na každé významnější charitativní akci, lze ale jen pochybovat o tom, kolik skutečného vlivu má. Nelze nicméně pochybovat o tom, že někdejší hlas „Oils“ není žádným maskotem globálního soucitu s trpícími a má nyní šanci bezprostředně působit na věci tak, aby se daly do pohybu. Komu z muzikantů, jimž v textech „ležel osud celého světa na ramenou“, se tohle poštěstilo? Kolik zákonů protlačil na vládu třeba Bob Dylan, John Lennon nebo Bruce Springsteen?
V Česku je lépe mlčet
Garrettova kauza je pozoruhodná i z českého pohledu. Kolik takových Garrettů - slavných muzikantů s přístupem do médií, kteří se nahlas a kriticky vyjadřují k politice - najdeme na tuzemském hudebním písečku? Haló! Je tu z rockerů ( a l e nejen z nich) někdo, kdo se nebojí říct svůj názor a přitom zároveň nezní jako naštvaný student 1. ročníku gymnázia, který si teprve třídí pohledy na svět? Ticho po pěšině. V Česku totiž kontroverzní názory s hudbou jaksi nejdou dohromady. Domácí rocková elita se sejde maximálně tak na neškodných akcích typu „S komunisty se nemluví“, které nikoho neurazí. Jinak si každý tiše hlídá své těžce vybojované místečko na slunci v podobě malého domácího trhu a pečlivě váží slova, jen aby neurazil potenciálního kupce. Na své Garretty si Česko asi bude muset ještě počkat. Bohužel.
***
Ano: Garrett zpíval o věcech, které ho štvaly, a jako další logický krok viděl to, že proti nim začne aktivně vystupovat
O autorovi| Adam Nenadál, redaktor LN
