Úterý 25. června 2024, svátek má Ivan
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Rotující dobroty

Česko

Operní pěvec Štefan Margita (51) o pomalých taktech, nevyzpytatelném San Francisku a zemětřesení v Tokiu

Neděli nemám rád už od dětství. Jednoduše proto, že jsem se musel učit do školy. I když dnes už není důvod, stejně mi je ten den dá se říct protivný. Kdybych si mohl vybrat, strávil bych ho třeba hraním v divadle. Klidně i dopoledním představením. Vstávání mi totiž nevadí.

Dřív jsem byl schopen spát do dvanácti, dnes oba s Hankou vstáváme po osmé. Začínáme její specialitou – cappuccinem, ani jeden z nás si na velké snídaně nepotrpí. Přečteme si, tedy jen v sobotu, noviny, které už máme připravené pod dveřmi, domluvíme se, co bude k obědu a já pak většinou odcházím do pracovny učit se roli, Hanka připravuje oběd. Nasadím si sluchátka s klavírní nahrávkou v pomalejším rytmu a pořád dokola obehrávám nějakých dvacet taktů, abych vstřebal melodii.

Protože hodně cestuji, příjemné víkendy zažívám často mimo domov. Poslední vzpomínky patří San Francisku, kde jsem dva měsíce zpíval. Podnikali jsme s Hankou výlety do nejrůznějších míst – chodili na nákupy do shopping center, navštěvovali restaurace s odlišnou kuchyní nebo vyjížděli za město do přírody. Uchvátil nás třeba most Golden Gate. Viděl jsem ho na fotkách, ale to se nedá s realitou srovnat.

V tomto kraji musíte hodně přemýšlet, jak se obléknete. Nikde totiž není proměnlivější podnebí než v San Francisku. U divadla může být dvacetistupňové slunečno, o tři ulice dál je o 10 stupňů méně, mlha a studený vítr. Před ním jsme se vždy schovali do některého sushi baru. V USA si oproti Praze dáte sushi za polovinu, takže tam chodí i studenti a nikomu neobsah vadí, že hodiny prosedí u rotujících stolů s dobrotami. A to nemluvím o atmosféře barů v Japonsku, kde jsem sushi díky panu dirigentovi Bělohlávkovi poprvé ochutnal.

Japonsko mám spojené nejen se sushi. V Tokiu, kde jsem také zpíval, jsem byl zrovna v době, kdy měla Hanka narozeniny. Bylo to 6. září a sobota k tomu. Vymyslel jsem, že po představení vezmu Hanku do sedmdesátého osmého patra do jistého baru, odkud se dalo pozorovat celé město. Jen jsme dosedli, začalo zemětřesení. Já už jsem ho zažil, ale moje žena se vyděsila. Člověk se totiž cítí hrozně bezmocně a neví, co dělat. Vteřiny vnímáte, jako by se jednalo o hodiny. Nám dvěma ale náladu jen tak něco nerozhodí. Stačilo objednat Hančino oblíbené šampaňské a oslava pokračovala dál, až do brzkých ranních hodin. zaznamenala Jarmila Kovaříková