Původně jsem chtěla odpovědět Ludvíku Vaculíkovi na otázku, kterou mi v této rubrice před třemi dny položil, zda se nebojím mafií, a usilovně jsem o tom přemýšlela. Dospěla jsem k názoru, že se mafiánů nebojím - nepředpokládám totiž, že by chtěli a mohli něco udělat člověku, který je nemůže nijak ohrozit, může o nich jen napsat, což, jak známo, u nás k valným výsledkům nevede. Mafií samých se ovšem bojím, protože myslím, že nekalé praktiky, jichž se navíc nijak nedotkne ani jejich zveřejnění, ale klidně pokračují dál, strašlivě poškozují veřejné prostředí. Byla bych to (milý Ludvíku) rozvedla dopodrobna, ale snad jindy.
Ve středu v noci totiž umřel Ivan Dejmal, který byl třicet let můj kamarád, i když jsme se občas celé roky neviděli a jen jsme o sobě věděli. Poslední rok jsme se ale potkávali u štamgastského stolu každý týden a povídali jsme si o ledasčem -vzpomínali, probírali běžné denní události, a vymýšleli, co by se dalo a nedalo. Je mi moc líto, že už s ním neproberu, jak to je a není s těmi mafiemi a s naší bezmocí.
Ivan si, pokud vím, nikdy nad bezmocí nezoufal. Vždycky se přece najde něco, co se dá a má udělat, a i když člověk svět nezmění, může aspoň pomoci dobré věci nebo vystoupit proti špatné. Byl milovník přírody a krajiny a podařilo se mu tohle zelené přesvědčení velmi dobře spojit s hlubokým a celoživotním odporem proti komunistickému režimu. Celým svým životem a vystupováním popíral teorie, podle nichž, je-li někdo zelený, musí toužit po nastolení glajchšaltující rovnosti a ráje na zemi, které nakonec vždy vedou k hekatombám mrtvých.
Umění možného... Ivan se trápil nad pošetilostí mnoha svých stranických kolegů, ale ze Strany zelených nevystupoval. Ochrana přírody a krajiny byla jeho hlubokým zájmem, proto přece v té straně byl, ale pokládal za běžné to, co mnoho našich spoluobčanů vidí jako pohromu. Byl si jist, že se musíme naučit spolupracovat i s lidmi, kteří zastávají jiné názory, že se je máme pokoušet přesvědčit nebo přehlasovat, ne je vylučovat a obracet se k nim zády. Tedy pokud jsou to názory, které nepřekračují demokratický rámec. Když se tak dívám na různé stranické spory, v nichž nejde o věc, ale o vlastní prospěch a výhody, musím si povzdechnout a litovat, že takových Dejmalů není v české politice mnohem víc.
Při jedné z našich posledních debat jsem si na cosi postěžovala, a Ivan smutně konstatoval, že je to běžný projev dnešního světa, který snadno a lehce, ba dokonce záměrně nadřazuje formu nad obsah. Nejde o to, co se dělá, ale jak to vypadá... Je snazší budit zdání než se něčím skutečně odpovědně a do hloubky zabývat. A ještě jedna věc mu, myslím, ležela na srdci - a tu sdílel, možná nevědomky, s již zmíněným Ludvíkem Vaculíkem. K největším ohavnostem dneška podle něj patřil přístup, který označoval „použít a zahodit“. Jistě to souviselo s jeho zeleným přesvědčením, ale hodně to přesahovalo hospodaření s odpady, platilo to i pro lidi, myšlenky a jevy. Ivan mi bude moc chybět. Nám všem.
Ivan Dejmal byl milovník přírody a krajiny a podařilo se mu tohle zelené přesvědčení velmi dobře spojit s celoživotním odporem proti komunistickému režimu
