Vím, že v době, kdy budete číst tyhle řádky, už bude mistrovství světa ve fotbale týdenní – a tedy hlubokou – minulostí. Ale já je píšu čerstvě po finále a navíc nadčasově, protože mě donutilo k zamyšlení, co vlastně z toho letošního šampionátu je použitelné universálně. Jako přesah i pro ty, co se o fotbal nezajímají.
Prvoplánově se samozřejmě nabízí zázračná chobotnice Paul, která zaujala i nefandící ženy. Nejvíc mě pobavila úvaha nějakého zoologa, který čtenáře upozorňoval, že samozřejmě zručný ošetřovatel umí ovlivnit hlavonožcovo rozhodnutí, z jaké krabice si vezme potravu. Prý stačí nenápadně do jedné z nich přidat něco, co chobotnici extrémně chutná, nebo do druhé přikápnout cosi, co ji odpuzuje.
Proč by ale pak ještě někdo, proboha, potřeboval chobotnici, kdyby uměl neomylně vybrat vítěze utkání sám!? Celý svět k ní vzhlíží přece právě proto, že umí něco, co člověk neumí. A lhostejno, má-li dvanáct mozků nebo žádný. Vidět budoucnost nikdy nebyla otázka inteligence, nýbrž úplně jiných schopností. Paul nás bohužel konfrontoval(a) s nemilým faktem, že možná a) běh světa je opravdu psán dopředu a za b) všechna zvířata umějí to, co neumí nikdo z nás – tedy dopředu vidět. Jen je jim to jaksi fuk, protože nejsou pošetilá a omezují své životní zájmy na skutečně důležité věci.
A dostáváme se tak plynule k otázce, kterou Paul sice nepoložil(a), ale nepřímo nás k ní dovedl(a): je fotbal (hokej, basketbal, sport jako takový) ještě důležitý? Měřeno miliardami, které se kolem něj točí, to tak vypadá. Ale viděno optikou hlavonožce (čili schopnosti přežít jako jednotlivec nebo jako druh) už to zdaleka tak jasné není. Daleko důležitější je ten, kdo umí vypěstovat dostatek potravy, abychom nezemřeli hlady, ušít dobré boty a šaty, abychom nezmrzli, postavit bezpečný dům, aby k mláďatům nemohli nepřátelé, a ošetřit naše zranění a choroby. A zase se dostáváme k té stokrát omleté otázce: jak je placen špičkový fotbalista – a jak špičkový chirurg. Smutek nad smutek…
Šampionát ve fotbale (a předtím v hokeji, který jsme dokonce vyhráli) byl ale poučný ještě v něčem dalším: v globalizovaném světě se úroveň mužstev z různých částí zeměkoule tak vyrovnala, že o vítězi už nerozhodují kvality týmů, ale často štěstí, nebo dokonce náhoda. Dotek, teč, odskok, odraz, uklouznutí. Ale nedospěl snad celý svět globalizací k témuž? Jak určit vítěze veřejné zakázky, když firmy jsou si dnes v podstatě rovny svou technologickou úrovní, strojovou vybaveností a tudíž i cenou práce? Správně by měly hrát na předčasnou smrt (třeba snižovat cenu pokerovým způsobem, dokud to ostatní nepoloží) nebo kopat penalty. Místo toho se vžil zvyk, že to „navíc“ putuje do kapsy úředníka, který má za úkol rozhodnout… Nejde to „navíc“, co by rozhodlo o vítězi v nudných zápasech dvou naprosto vyrovnaných týmů, ale přenést z veřejného života zpětně do sportu? Proč hrát na remízy nula nula? Proč neurčit výsledek na základě doprovodných kritérií, jako u veřejných soutěží? Rozhodl by počet střel na branku, počet rohů, procento držení míče – prostě vyhrálo by se „na body“. Jako v boxu. A hned by byla cítit větší aktivita.
Za nejpraktičtější nápad ale stejně považuju ten, který se zrodil během mistrovství u nás v hospodě: že by se hráčům navlékly povinně rukavice bez prstů. Takové kulovité palčáky. Aby sice mohli házet aut, ale nemohli se vzájemně tahat za dresy. Fotbal by se hned stal zase tím starým dobrým fotbalem.
