Diváky i autory láká prostředí plné emocí, ve kterém polobohové v bílých pláštích rozhodují o životě a smrti. Gynekologická ordinace navíc svádí k lechtivým vtipům a nabízí nejvážnější etické otázky. Pokud jsou na ně tvůrci připraveni. Čekáš dítě se svým gynekologem? To je snad pracovní úraz, směje se gynekologově milence Kláře kamarádka. Gynekologova manželka Jana pak od své matky zase slyší: „Já ti říkala, neber si gynekologa. Kdo s čím zachází, tím také schází.“
Scenárista a režisér nové české komedie Chyťte doktora Martin Dolenský si za hlavního hrdinu zvolil gynekologa mimo jiné právě kvůli takovým vtípkům. Filmový Michal se ocitá ve svízelné životní situaci. Doma má manželku s malým synem a jeho milenka otěhotní. Ve vzteku nad tím, že ji Michal objednal na potrat, pak zavolá jeho manželce. Film postupně rozehrává tři varianty. Poprvé Michal zůstane s manželkou, podruhé odejde za milenkou, nakonec utíká před oběma a na nemocničním lehátku přivede do jiného stavu ještě zdravotní sestru.
„Gynekologa jsem si vybral právě kvůli možnosti ironie. To se přece nabízí - pracovní úraz, kdo s čím zachází... Nebo ta věta, kterou mu řekne manželka: Jak se ti to mohlo stát, když jsi gynekolog... To je přece úplně absurdní, proč by zrovna gynekolog nemohl mít nedopatřením dítě? Kdyby byl hlavní hrdina chirurg, bude ve filmu míň vtipu,“ říká Dolenský.
Zdaleka není jediný, kdo ve svém příběhu vsadil na ženské lékaře. Jen namátkou: nejoblíbenější český seriál současnosti Ordinace v růžové zahradě rozehrál prvních dvě stě dílů právě kolem gynekologické ordinace (než se děj přemístil na chirurgii) a postava gynekologa nechybí ani v Medvídkovi, novém filmu scenáristy Petra Jarchovského a režiséra Jana Hřebejka.
Proč jsou lékaři, a gynekologové zvlášť, tak oblíbenými hrdiny pláten a obrazovek? Může za to vysoká prestiž lékařské profese a široké povědomí o ní - všichni diváci chodí k doktorovi a skoro všechny divačky rodí. Lékařské prostředí je nabité emocemi, jde v něm o život a smrt. Gynekolog navíc může svádět k lechtivým vtipům a radosti si zřejmě užije víc než lékaři jiných oborů - vždyť asistuje při zrození. Zároveň se ale tahle profese dá rozehrát směrem k těm nejvážnějším otázkám - třeba zda a kdy máme právo ukončit nenarozený život.
„Lékaři zdědili roli šamanů. V moderní společnosti jsou jediní, kdo smí beztrestně narušovat tělesnou integritu. Dokonce jsou za to placeni, jinak to lidská společnost trestá,“ přidává svůj pohled psycholog a sexuolog Petr Weiss, který si ve snímku Chyťte doktora zahrál sám sebe. „Gynekologové jsou jediní muži, kteří smí sahat na nejintimnější místa našich partnerek. Jsou to šamani na druhou.“
Hned „v bodě první skici“ filmu Chyťte doktora se Martin Dolenský rozhodl, že hrdinou bude lékař. Chtěl ho vystavit situaci, u které není předem jasné, jaké východisko z ní je správné. Zároveň ale nechtěl celou věc komplikovat tím, že kromě nejednoznačného východiska bude nejednoznačný i hrdina. Potřeboval někoho, o kom se všeobecně předpokládá, že je to slušný člověk. Lékař jako slušňák Tomuhle zadání podle režiséra nejlépe vyhovuje lékař. „Vybral jsem si ho právě pro ty lidské kvality, které se od něj obecně očekávají,“ říká Dolenský. „Předpokládá se, že lékař bude dobře situovaný, bude požívat úcty a zároveň bude mít jakýsi vztah k lidem.“ Výsadní postavení lékařů mezi profesemi skutečně potvrzují průzkumy Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM). Pokud jde o prestiž, lékaři stabilně obsazují první příčku profesní stupnice.
„Lékařská profese má zvláštní náboj. Je obecně prospěšná, odpovědná, kvalifikačně náročná,“ vypočítává analytik CVVM Jan Červenka. „Navíc lidé lékaře - na rozdíl třeba od vědců - důvěrně znají, přicházejí s nimi do styku. A koukají na ně jako na polobohy, kteří drží v rukou jejich život. Proto mají respekt a úctu.“ Tradičně vysoce hodnoceni jsou také vědci nebo učitelé na vysoké i základní škole. „Všechno jsou to obecně prospěšné, kvalifikačně náročné a odpovědné profese,“ říká Červenka. „Ale u lékařů jde přímo o lidské životy, to je určující.“
Právě pro výrazné humánní poslání, které je s lékaři spojováno, si režisér Dolenský nevybral jako hlavního hrdinu třeba vysokoškolského učitele: „Ten může nemít rád lidi. Ale u lékaře by něco takového bylo pozoruhodné. Předpokládá se, že má k lidem kladný vztah.“
Pro gynekologa se Dolenský rozhodl, když se vyjasnilo, že film bude komedie. „Ten film původně komedie být neměl, téma mělo být vážně podané. Ale stál jsem před rozhodnutím - buď netočit vůbec, nebo točit tenhle žánr,“ říká debutující scenárista a režisér. Distributor, který výrobu filmu platil, měl podle něj několik podmínek: ve filmu musejí hrát hvězdy, bude to komedie a námět musí být chytlavý. „Nevěra byla schůdná,“ říká Dolenský. „Gynekologa jsem si vybral pro možnost ironie, pro drobné narážky, které se tu přímo nabízejí. Mohl by to být i sexuolog, ale ten tam také vystupuje - opravdický.“
Profesor Petr Weiss ze Sexuologického ústavu Karlovy univerzity v Praze se ve filmu objeví jako partner hlavního hrdiny v televizní debatě na téma partnerské věrnosti. Hraje tu sám sebe a usilovně hájí polygamii. Marek Vašut, který si zahrál miniroli hlídače parkoviště, se na listopadové předpremiéře filmu ohradil proti označení filmu za málo ambiciózní, lehkou diváckou komedii: „Vám snad nepřipadá jako zásadní vzkaz lidstvu, že spějeme k polygamii?“ Gynekolog má krásnou práci „Představa, že gynekologové jsou nějací proutníci, mě pobavila,“ říká na adresu filmu Chyťte doktora scenáristka dvou set dílů Ordinace v růžové zahradě Lucie Konečná. Prohlídka u ženského doktora má podle ní zhruba stejný sexuální náboj, jako když pacient u krčního lékaře vyplázne jazyk.
Jedno má ale Lucie Konečná s Martinem Dolenským společné. Také její seriál měl být původně trochu jiný, méně komerční: „Měl být o pěti ženách, bývalých spolužačkách. Něco jako Sex ve městě po česku,“ říká scenáristka. „Ale seriál pro široké spektrum diváků nesnese nadsázku a ostrý humor. Žádná komerční televize by ho nevzala.“ Z pětice spolužaček nakonec zbyla jen gynekoložka Gita. „Tahle postava byla nosná - žila s mladší sestrou, byla rozvedená, o vše se starala...,“ vysvětluje scenáristka.
To, co se dalo rozehrát kolem gynekologické ordinace, ale nakonec Lucii Konečnou nadchlo.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
„Lékaři jsou pro nás tak trochu bohové, upínáme se k nim ve chvíli, kdy něco neumíme sami vyřešit,“ říká Konečná. „A diváka pochopitelně zajímá, jak to ten polobůh má ve skutečnosti, jak žije svůj civilní život.“ Navíc právě s tímto oborem medicíny jsou podle ní spojené neuvěřitelné emoce. „Takové nikde jinde nenajdete. Je tam smrt a vedle toho zrod nového života. Proto je gynekologie nejkrásnější obor, obsahuje všechno,“ říká scénáristka a dokazuje, že medicína je zároveň plná lidských příběhů. „Hráli jsme to přes příběhy pacientek. Lékaři si o nich povídají na lékařském pokoji, jejich osudy probírají Gita s Čestmírem i doma. To by jiná profese neunesla. Hoteliéři se o své práci asi také doma baví, ale moc emocí v tom nebude.“
Ordinace v růžové zahradě však měla ještě jeden pozoruhodný rozměr. Do značné míry ji opanovali skuteční gynekologové - dva odborní poradci tvůrců seriálu. Prostřednictvím televizních obrazovek úspěšně spustili osvětu. „Hrozně chtěli, když už jde takový seriál, ať jsme občas návodní,“ říká Konečná. Fungovalo to náramně. Ordinace lékařů začaly plnit ženy ovlivněné seriálem. „Jakmile se vysílá díl, kde zazní nějaká diagnóza, druhý den mají lékaři o dvě až tři pacientky, které přicházejí právě kvůli této diagnóze, víc,“ říká producentka seriálové tvorby TV Nova Šárka Baborovská.
„Co zazní z televizní obrazovky, je pravda,“ potvrdil jeden z odborných poradců, gynekolog Jaroslav Brabenec, že si sílu média dobře uvědomuje. Právě proto ho nabídka lákala: „Říkal jsem si, že tam musím dostat trochu té osvěty.“
Nutno dodat, že osvěta místy plynule přecházela v obhajobu zájmů Brabencovy profesní skupiny, soukromých gynekologů.
Nejen lékař, také nositel názoru „Státní doktoři určitě nemohou mít radost,“ zhodnotil vyznění seriálu pražský soukromý gynekolog Bedřich Kratochvíl. „Privátní sféra z něj vychází ve sledování pacienta jako daleko hodnotnější.“ Radost nemohly mít ani zdravotní pojišťovny. Seriál totiž lobboval za to, aby platily víc ultrazvuků. V jedné epizodě právě ultrazvuk odhalil, že plod je mrtvý. „Chtěli jsme ukázat význam metody, která dokáže odhalit odumření plodu v časné fázi těhotenství,“ vysvětluje Brabenec.
Mnout si ruce naopak mohli výrobci očkovací látky proti rakovině děložního čípku. Jedna z epizod očkování doporučovala a gynekologové pak skutečně zaznamenali značný nárůst zájmu o toto preventivní opatření. „Tu kauzu jsem tam dal právě proto, že zrovna začínala reklamní kampaň této vakcíny,“ pochlubil se Brabenec. A odvděčila se mu firma, která preparát vyrábí? „Čekal jsem, že to udělá. Její zástupkyni jsem řekl: Přispěl jsem k reklamě vašeho preparátu. Mám dvě dcery. Mohli byste mi dát vakcínu pro ně - stojí kolem deseti tisíc korun - a pro dalších třeba deset dívek. Očkoval bych ty, jejichž rodiče se o takové věci nezajímají,“ vzpomíná s odzbrojující upřímností Jaroslav Brabenec.
Někdy šel tento poradce proti většinovému názoru gynekologické obce. To proto, že je zároveň katolík. Projevilo se to například v epizodě, kde si rodiče nechali dítě s Downovým syndromem. „Pěkně jsem to pak schytal od genetiků na semináři. U nás se to totiž běžně řeší tak, že se takové těhotenství ukončí,“ říká. „Chtěl jsem ukázat, že rodiče, kteří si takové dítě nechají, nejsou divní, ale stateční a obětaví.“ Jindy ale pro změnu většinový názor hájil. Jedna z řad seriálu například rozpracovávala konflikt mezi porodními asistentkami, které přirozený porod schvalují, a jeho odpůrci z řad lékařů. „Asistentky chtějí, aby se rodilo doma. Ale proč v dnešní době při porodu riskovat, když ho můžete mít bez rizika?“ přibližuje svůj postoj Brabenec. Argument, že třeba v Nizozemsku rodí řada žen doma a nic hrozného se tam neděje, odbývá slovy: „Víte, ono jde o první průšvih. Co má pak chudák doktor dělat, jak řešit nějaký malér, když o rodičce skoro nic neví?“
Není divu, že porodní asistentka působila v seriálu poněkud pomýleně. Například když ji primář pozval, ať udělá sestrám a lékařům přednášku o přirozených porodech. Debata po přednášce vyzněla zcela jasně ve prospěch lékařů. „S příchodem moderních metod jsme začali zachraňovat nejen děti, které by normálně nepřežily, ale i přirozené fyziologické porody. A to je špatně,“ rozhořčovala se asistentka. „Neovlivnit medikamenty porod, který postupuje pomalu, to je zase špatně podle mě,“ vymezil se lékař. „Víte, jak takovému porodu říkají moje klientky? Jedovatej,“ oponovala asistentka. „Jedovatej? Když jim léky pomůžou od bolesti?“ děsila se sestra. „Kolikrát nás o ně samy prosí.“ Ten, který si hraje na Boha To, co se odehrává v gynekologické ordinaci, může být pro tvůrce zajímavé i z dalšího důvodu. Obor s sebou nese víc etických dilemat než kterýkoli jiný. I když lékař, jak říká například pražský gynekolog a sexuolog Zlatko Pastor, „nemá právo pacientovi říkat, co má nebo nemá dělat, má povinnost ho jen poučit“, často se nevyhne tomu, aby nějaký postoj zaujal. Pak ho ovšem musí alespoň sám před sebou obhájit.
„Já vím, co vás baví. Hrajete si na Boha,“ vyčítá Homer, hoch, který vyrostl v sirotčinci, svému učiteli medicíny a skoro otci, gynekologovi Larchovi v americkém filmu Pravidla moštárny, že provádí potraty. Starý muž ve snímku z roku 1999 odpovídá: „Tady, v sirotčinci, jsem dostal příležitost hrát si na Boha, anebo ponechat téměř všechno náhodě. Pokud člověk má nějakou odpovědnost, měl by takovou příležitost využít. Dělám snad potraty, když mi naprosto bezmocné ženy říkají, že interrupci nechtějí, že musí odrodit a nechávají tu další a další sirotky? Nedělám, ani je nedoporučuji. Jen jim dám to, co chtějí.“ Pravidla moštárny rozehrávají všechna pro a proti obou postojů. Smutné děti bez rodičů, jež se snaží zavděčit každému páru, který jednou za čas přijede, aby některé z nich adoptoval. „Vezmi si to takhle, jaký čeká Bustera život? Už ho nikdo neadoptuje,“ argumentuje starý lékař osudem jednoho z dorůstajících chlapců. „Vezměte si to takhle, já a Buster sedíme tady vedle vás. Taky jsme mohli skončit v popelnici,“ oponuje mu Homer.
Starý lékař dělá potraty, přestože v době, kdy se děj odehrává (1943), byly v USA nelegální. Ve prospěch jeho postoje svědčí osud dívky, která zemře po neprofesionálním zásahu. „Kdyby za tebou přišla před čtyřmi měsíci a žádala o interrupci, co bys udělal? Nic. A takhle to nic skončilo,“ zlobí se lékař na svého učedníka. Naopak mladý zamilovaný pár, který chce potrat z ne úplně zřejmých důvodů, je ve filmu argumentem, i když nevysloveným, proti interrupcím - mladík, vojenský letec, se z války vrací ochrnutý od pasu dolů.
„Je to můj oblíbený film,“ říká pražský gynekolog Zlatko Pastor. „Především proto, že hlavní hrdina ženám pomáhá. Lékař je od toho, aby pomáhal, ne vnucoval své názory. Má poskytovat to, co ženy chtějí.“ Film se ale líbil i brněnské gynekoložce Ludmile Lázničkové, která nikdy žádnou interrupci neprovedla. „Byl to námět k přemýšlení,“ říká. „Jednoznačně je to film, po němž se dá o tématu potratu diskutovat. Využili jsme ho k tomu, abychom toto téma s naší nejstarší dcerou trochu otevřeli.“
Rozdílné postoje obou lékařů - i když ani jeden z nich pacientkám nic nevnucuje - se pochopitelně projeví v ordinaci. Třeba při debatě o hormonální antikoncepci. Pro liberála Pastora je „pilulka“ především něco, co osvobodilo ženu. Konečně jí vedle už nabité ekonomické svobody dala možnost mít pod kontrolou také tělo, rozhodovat, zda a kdy bude mít dítě. Hormonální antikoncepce - na rozdíl třeba od nitroděložního tělíska - nebrání ve vývoji už oplodněného vajíčka, proto ji Pastor považuje za morálně zcela bezproblémovou. Katolička Lázničková se naopak kloní k oficiálnímu postoji své církve - k zabránění početí využívat především znalost plodných a neplodných dní. V diskusi s ní se tak ženy dozvědí o rizicích užívání hormonů daleko víc - na rozdíl od svého kolegy je Lázničková zdůrazňuje.
Mezní témata teprve čekají Pokrok medicíny staví lékaře a jejich klienty před nové a nové etické problémy. Lékařská věda dnes například umožňuje už v těhotenství zjistit, že se dítě s největší pravděpodobností narodí s vrozenou vadou, třeba rozštěpem páteře či Downovým syndromem. Rodiče pak stojí před rozhodnutím: Chceme vychovávat dítě s postižením, nebo půjdeme na potrat? Tuto otázku řeší na třech stech stránkách také hrdinové knihy Naia se smí narodit amerického novináře Mitchella Zuckoffa. Vysokoškolský učitel a manažerka z Kalifornie se museli rozhodnout během několika mučivých dní: vybrali si život s dcerou s postižením.
Genetička, která v knize provází americké manžele, uvažuje nad absurditou toho, že medicína umí u nenarozeného dítěte odhalit i věci, které nedokáže léčit. Lékař může nabídnut jen potrat. „Když se defekt odhalí až po narození, je jen jednou částí celku. Rodiče vidí nos po tátovi a oči po matce; dítě jim spí v náručí a reaguje, když je vidí,“ přemýšlí genetička. Dochází k tomu, že je nefér, když se diagnóza Downova syndromu stává tím jediným, co rodiče o svém nenarozeném dítěti vědí. Právě tento pocit hrdinové knihy nesnesli. Poprosili lékaře, aby jim prozradil alespoň pohlaví potomka (i když ho původně znát nechtěli): potřebovali o dítěti mít ještě jinou informaci. Když později čekali druhé dítě, už test na vrozené genetické vady odmítli. „K čemu nám je vědět o problému, který se nedá léčit,“ shrnul otec. „Kdyby ultrazvuk odhalil srdeční vadu, šli bychom ke kardiologovi. Ale vědět o Downově syndromu by nám k ničemu nebylo. S tím se nedá nic dělat.“
Před více než deseti lety bylo plošné testování rizika vrozené vady zavedeno i v Česku. Některé zdejší ženy to ale mají těžší než ty americké. Zatímco se totiž genetička v knize Naia se smí narodit zuby nehty brání vyslovit názor na to, které řešení je správné, většina českých lékařů se v tomto ohledu nerozpakuje: správná je v takovém případě jedině interrupce. Narození dítěte s vadou vnímají lékaři jako vlastní selhání, dokladem jejich dobrých výsledků je naopak co nejnižší počet postižených dětí. „Za vynikající výsledek se u nás považuje nejen to, kolik vad dokážeme zachytit,“ říká vrchlabský porodník Libor Kavan, „ale také, kolik takových těhotenství dokážeme ukončit.“
Postoj gynekologů Jaroslava Brabence a Ludmily Lázničkové je v českém prostředí naprostou výjimkou. Ženy, které si chtějí dítě s postižením nechat, musejí čelit značnému tlaku. „Lékař se do mě hned pustil: Jste nezodpovědná. Takhle postižené dítě je nevychovatelné. Stejně ho dáte do ústavu,“ popsala Týdnu svou trpkou zkušenost jedna z matek.
Výhod gynekologické profese, její popularity, vypjatých emocí i možnosti lechtivě vtipkovat se už čeští tvůrci zmocnili. Vážná, nejednoznačná a mezní témata tu však na své autory teprve čekají.
Kdyby byl hlavní hrdina chirurg, bude ve filmu míň vtipu. Gynekologa jsem si vybral pro možnost ironie, pro ty drobné narážky, které se tu přímo nabízejí. Mohl by to být i sexuolog, ale ten ve filmu také vystupuje - opravdický. Martin Dolenský režisér
Lékaři jsou pro nás tak trochu jako bohové, upínáme se k nim ve chvíli, kdy něco sami neumíme vyřešit. A diváka pochopitelně zajímá, jak to ten polobůh má ve skutečnosti, jak žije svůj civilní život. Lucie Konečná scenáristka
Pravidla moštárny je můj oblíbený film především proto, že jeho hlavní hrdina ženám pomáhá. Lékař je od toho, aby pomáhal a nevnucoval pacientkám svoje názory. Má poskytovat ženám to, co chtějí. Zlatko Pastor gynekolog
Dokladem dobrých výsledků je co nejnižší počet postižených nororozenců. Za vynikající výsledek gynekologové u nás považují nejen to, kolik vad dokážou zachytit, ale také kolik takových těhotenství dokážou ukončit.
O autorovi| HANA ČÁPOVÁ, Autorka je redaktorka LN
