Koukám na cenzurované úryvky videa, kde znojemská učitelka angličtiny souloží s mladíkem (přičemž druhý ji při tom natáčí a peprně to komentuje), zároveň čtu vyjádření jejího ředitele i její – a nechce se mi věřit vlastním očím. Podle obou se vlastně nic nestalo. Jak říká ředitel: Co dělají učitelé ve volném čase, do toho mu nic není a sama učitelka také vlastně neví, jestli má přestat učit, nebo ne. Kluci nezletilí nebyli, ten, jehož genitál mohou všichni vidět v jejím genitálu, navíc ani nebyl jejím studentem. Tak co? Už jen chybí, aby dodala s milým úsměvem: Jak vidíte, studenti mě mají rádi...
Kdysi existoval takový zvláštní pocit, který poléval lidi buď náhlým horkem, nebo naopak nečekaným mrazem na páteři. Říkalo se mu hanba a jeho výhodou bylo, že se nemusel vůbec vysvětlovat ani odůvodňovat. Když s vámi hanba třískla o zeď, věděli jste proč. A věděli jste to lépe než ostatní, protože to byla vaše hanba, která vás nutila, abyste zalezli půl metru pod zem a nevystrčili ani nos.
Zdá se ovšem, že některé pocity mizí z našeho života ještě rychleji než bílí nosorožci a další ohrožené druhy. Ve světě, který jede na zviditelnění coby měřítko úspěchu, už dnes nikoho nepřekvapí, že lidé hrdě exhibují s tím, za co by se měli stydět. Nemá-li člověk co zajímavého nabídnout světu, vystaví ochotně i piercing vetknutý do konečníku, aby se nějak vryl do dějin. Děje-li se tak v normální společnosti, pocítí za něj hanbu ostatní, což je pořád ještě dobré, protože hanba sekundární není o nic méně užitečná a hojivá než hanba primární. Udržuje normu, za co se stydět a za co nikoli.
Jenže žijeme opravdu ještě v normální společnosti? Možná že takový senátor Dryml rovněž cítí stud za učitelku kopulující na internetu. Ale přitom klidně v nejpopulárnější české televizní talk-show tvrdí do očí nám i moderátorovi, že sháněl kompromitující materiály na svou stranickou rivalku Orgoníkovou, aby „jí pomohl“, a bezostyšně označuje nahrávky vlastního hlasu za zmanipulované, aniž by předložil jiné. A tříská s ním hanba o zeď? Netříská. Dokonce mu ani nevadí, že tříská s námi.
Kdybych ale měl tento týden udělit zlatou medaili za největší nestydatost, nevyhrála by ani znojemská učitelka, ani senátor z Vrchlabí, nýbrž komunisté. Začali totiž po letech, kdy se za své zločiny nestihli ani zastydět, natož omluvit, otevřeně protestovat, že se o nich zmiňují učebnice dějepisu. Prý je to s těmi jejich politickými procesy a oběťmi přehnané a zkreslené.
Myslím, že to, co bychom měli pocítit, je tzv. hanba terciární. Nás všech. Že jsme jim dovolili přežít dodnes. Že jsme je denně nebičovali důtkami z oprátek, na nichž visel generál Píka, Milada Horáková a další. Že jsme jim denně nekladli dvě klíčové otázky: „Hlásíte-li se ke komunismu, musíte být pro diktaturu proletariátu a pro třídní boj. Jste-li pro obé, patříte ovšem v demokratické společnosti do vězení.“ Že jsme je nechali zesílit natolik, až na nás vystavují svůj piercing ve tvaru srpu a kladiva, a chtějí ho vetknout do konečníku nám všem.
***
Nechali jsme je zesílit natolik, až na nás vystavují svůj piercing ve tvaru srpu a kladiva a chtějí ho vetknout do konečníku nám všem
Pondělí Neff
Úterý Vaculík
Středa Baldýnský
Čtvrtek Rejžek
Pátek Šustrová
Sobota Klíma
