Pohled na cizí tvář plnou strachu je obvykle pro většinu z nás signálem k útěku. Zabírá to tak spolehlivě, že si při pohledu do „tváře strachu“ málokdo položil otázku, jestli vytřeštěné oči nejsou dobré ještě k něčemu jinému než k vyvolání všeobecné paniky.
Výjimkou byl Charles Darwin, který v roce 1872 (13 let po vydání díla O původu druhů) publikoval práci o výrazech emocí u člověka a zvířat. Předložil v ní hypotézu, že některé výrazy mají biologický, a ne jen komunikační význam. Například vytřeštěné oči nám umožňují lépe si prohlédnout nepřítele.
Jeho hypotézu se pokusili prověřit na univerzitě v Torontu. Neurolog Adam Anderson a doktorand Joshua Susskind dobrovolníkům připravili jednoduché pokusy, které měly prověřit jejich schopnost přijímat informace z okolí, například schopnost upřeně sledovat jediný bod, nebo naopak několik objektů najednou. Experimentátoři sledovali i objem vdechnutého vzduchu. Dobrovolníci se ovšem za všech okolností měli tvářit vystrašeně či zhnuseně.
Výsledky pak ukázaly, že vyděšený výraz umožnil účastníkům pokusu lépe sledovat okolí. Měli větší přehled o aktuální situaci a rozšířeným nosem se jim lépe dýchalo. I snímkování magnetickou rezonancí potvrdilo, že vystrašený výraz vedl ke zvětšení nosní dutiny. Naopak hnus znamenal omezení přívodu vzduchu a omezení vjemů z okolí, a tím lepší ochranu v případě, že je jedinec vystavený například kouři. Výsledky zveřejnil, zatím jenom v on-line vydání, časopise Nature Neuroscience.
Hypotéza o biologickém významu výrazu obličeje, kterou práce podporuje, je samozřejmě nejméně tak stará jako Darwinova práce o výrazech lidí a zvířat, přesto se autoři pokusu dušují, že o předchozí studii na toto téma nevědí. Dřívější práce se podle nich soustřeďovaly hlavně na význam obličejových výrazů v komunikaci.
Vědci z Toronta své pokusy chtějí rozšířit i o jiné emoce. A také chtějí ověřit svou hypotézu u jiných živočišných druhů.
„Nejlepší vědecké práce jsou na jedné straně samozřejmé, ale přitom jejich výsledek předtím nikdo nepředvedl,“ charakterizoval torontskou studii pro časopis Science Kevin Ochsner z Columbia University.
