Sobota 2. března 2024, svátek má Anežka
130 let

Lidovky.cz

Se styly si hlavu nelámeme

Česko

O americkém triu The Bad Plus se často s nadsázkou píše, že si posluchač může vybrat, zda ho bude vnímat jako jazzové hrající rock, nebo rockové hrající jazz.

Je to naprosto výstižné.

Historie The Bad Plus je idylická. Klavírista Ethan Iverson, basista Reid Anderson a bubeník David King se znají už od dětství. Vyrůstali spolu, ale léta mezi dvacítkou a třicítkou strávili odděleně, i když každý se věnoval hudbě. V roce 2000 se dali dohromady kvůli několika koncertům a okamžitě pochopili, že by byla škoda neudržet formaci nastálo. Natočili několik skladeb a brzy se jim povedlo získat smlouvu s velkou společností. Debut These Are Vistas měl velmi pozitivní ohlasy a další alba, z nichž jako nejlepší je vnímáno Prog (2007), rovněž.

Jméno si kapela vytvořila díky kvalitnímu přístupu k netradičnímu, respektive absolutně nejazzovému repertoáru. Od počátku se hrála Smells Like Teen Spirit od Nirvany a další cover verze následovaly. Alba obsahovala písničky Blondie, Pixies, Tears For Fears, Davida Bowieho, Yes či Queen.

Recept na originalitu Ne že by byli první, kdo se pouští do jazzových předělávek rockových a popových hitů. Koneckonců současný prvoligový jazzman Brad Mehldau pravidelně nahrává vlastní úpravy písniček Radiohead nebo Beatles a málokdo na ně dá dopustit (svůj pohled na skladby Radiohead ukázali i The Bad Plus na tři roky staré kompilaci coverů této rockové kapely). Stejně jako Mehldau, staví i The Bad Plus pop a rock na stejnou úroveň s umělečtějšími žánry. Jejich úpravy jsou hodně promyšlené a osobité.

Pokud by již zesnulý jazzový klavírista Thelonious Monk dnes natočil album předělávek známých rockových skladeb, jistě by bylo znělo podobně jako All I Care. Vliv Monkova stylu (zejména na pianistu Iversona) je hodně znát. Hra obou těchto muzikantů je plná řady disonantních souzvuků, ovšem po chvíli posluchač pochopí jejich logiku a lehce kakofonické melodie se mu začnou líbit.

Zásadní změnou oproti předchozím je přítomnost indie-rockové zpěvačky Wendy Lewisové. Zavedeného konceptu předělávání známých písniček se The Bad Plus samozřejmě drží i nadále.

Utvrdí v tom hned úvodní Lithium od oblíbené Nirvany. Je odehraná přesně, jak by člověk čekal. Původní melodická linka zůstává zachována, avšak mění se míra, jakou je podložena odvážnější harmonií a méně obvyklými rytmy. Zvláště v mezihrách muzikanti neváhají popustit uzdu své fantazii a zabrousí do avantgardnějších vod.

Ještě více člověk hudbu ocení, zná-li dobře originál. Je zajímavé sledovat, co zůstalo nebo naopak zmizelo z Comfortably Numb od Pink Floyd nebo z How Deep Is Your Love od The Bee Gees.

Dojde dokonce i na tři skladby autorů klasické hudby (z nichž jedna je na konci alba ještě jednou v kratší verzi) zamýšlených pravděpodobně jako předěly jednotlivých částí desky. Uslyšíme Ligetiho Fém (Etude No. 8), Semi-Simple Variations soudobého skladatele Miltona Babbitta a Variation d’Apollon Igora Stravinského. Jsou pouze instrumentální, hudebně nejvíce propracované, běží v rychlém tempu a tvoří protiklad ostatních, pomalejších kompozic. Jiným směrem Wendy Lewisová má hlas trochu hrubý, a stylově tudíž k rockově laděným věcem pasuje. Na druhé straně jsou zpěvaččiny improvizační schopnosti horší než jejích spoluhráčů a ona, zdá se, občas neví, jak zareagovat na změny nálady nebo intenzity. I když svůj part odzpívá slušně, výsledek na některých místech působí trochu opatrně.

Zklamáním je samotný zvuk nahrávky. Není katastrofální, ale v porovnání s předchozími alby zaostává. Zejména zpěv se v intenzivnějších pasážích trochu ztrácí pod nástroji. V USA vychází disk až v únoru, čili je ještě možné v této věci očekávat nějaké zlepšení.

Chceme-li obeznámit nováčka s nakažlivým stylem The Bad Plus, For All I Care pro to není dobrým kandidátem. Těžko si splést tuto kapelu s jinou, ale toto album není nejtypičtější a ani nejlepší z celé diskografie. Návrat k původnímu triu a ryze instrumentálnímu hraní by byl jen správným krokem. For All I Care není špatná, ovšem předchozímu Prog se nevyrovná. Ač skladby samozřejmě nezní jako originály, hostování Lewisové přece jen ubírá na originalitě, kterou měl tento band před tím. Zpěváků snažících se o podobné experimenty je dost, ale jazzových trií málo. Příště se snad The Bad Plus vydají zase jiným směrem.

HODNOCENÍ LN ***

Bad Plus: For All I Care

49:51, Universal Classics 2008

Autor: