V nedávných diskusích o protipovodňové prevenci padala celá řada ambiciózních plánů. Dokonce na jejich uskutečnění přestávaly být problém peníze. Dobře míněné záměry však narazí na složité vlastnické a uživatelské vztahy k půdě.
Velké vodohospodářské stavby, jakými jsou například přehrady, mají určitě v koncepci své místo. Avšak při lokálních povodních, jaké jsme zažili letos, by tyto velké stavby příliš nepomohly. Základem účinné protipovodňové prevence musí být drobné prvky důmyslně rozmístěné v ploše celých povodí. Všechny ty příkopy, průlehy, poldry, revitalizace toků a další opatření je však možné realizovat jen na půdě, která nepatří soukromému vlastníkovi. Vykoupit nebo vyvlastnit takovou půdu je sice teoreticky možné, avšak nereálné. Z vlastní praxe vím, že jediný příkop půl kilometru dlouhý může přetnout pozemky i padesáti vlastníků. Českým specifikem je totiž extrémní fragmentace vlastnictví zemědělské půdy. V průměru na jednoho vlastníka připadají necelé dva hektary, které jsou ovšem rozděleny do šesti malých parcel nevhodných tvarů, navíc často nepřístupných. Tato rozdrobenost má jeden důsledek, který není pro krajinu šťastný. Velkou většinu půdy obdělávají nájemci, nikoli vlastníci. Ačkoliv existuje řada svědomitých nájemců, obecně nejsou motivováni k investicím do ochrany krajiny. Půdu chápou často v duchu floskule z dob minulých pouze jako výrobní prostředek.
Asertivní zemědělec Příklad za všechny. Ve středních Čechách je obec, která byla již vícekrát postižena povodní. Během přívalových dešťů se vždy z dlouhých a strmých svahů na vesnici řinula voda, která spolu s tunami úrodné půdy končila ve sklepech domů i na návsi. Sama obec požádala o nápravu. V rámci pozemkových úprav byl navržen systém protipovodňových a protierozních opatření. Dlouhý svah měl být rozdělen na několik kratších úseků ochrannými příkopy zaústěnými do suchého poldru, který by vodu během přívalu zadržel. Opatření odsouhlasilo všech více než sto vlastníků, jejichž pozemky na svahu ležely.
Hlavu si ovšem postavil zemědělec, který má jejich půdu pronajatou a na svahu hospodaří. Umožnil realizovat jen poldr a jeden z příkopů. Důvod? Musel by častěji obracet traktor na souvrati. Blesková povodeň v letošním červnu jediný ochranný příkop vymlela a ornicí zanesla celý poldr. Přesto byla obec ochráněna. Lidé však opatření hodnotí jen zčásti jako úspěšná a mají pravdu. Ačkoliv jejich domy zatopeny letos nebyly, přesto opět tuny ornice skončily na lžících bagrů. Přitom pokud by byly provedeny veškeré úpravy podle projektu, obrovské množství srážkové vody by proteklo obcí zcela bez následků.
Požene někdo asertivního zemědělce k odpovědnosti? Úřady patrně ne, nedělaly to dosud. Obec nepůjde proti vlivnému obyvateli. Vlastníci, kterým zemědělec znehodnocuje jejich pozemky, rovněž nejeví tendenci vypovědět mu smlouvy. Kdo by na polích hospodařil?
Řešením by mohlo být zcela nové opatření. Zemědělci, kteří nebudou mít své pozemky v pořádku, nedostanou dotace. Na to, věřím, budou slyšet i ti, kteří si stále pletou krajinu s fabrikou. Těm slušným to vadit nemůže. Na začátku devadesátých let jsem měl možnost pracovat na švýcarské farmě. Viděl jsem obrovský respekt bohatého sedláka před státními úředníky, kteří chodili kontrolovat oprávněnost pobírání dotací na udržení charakteru podalpské krajiny. Přišli, spočítali krávy na pastvě, změřili délku trávy na pastvině i v příkopu u cesty. Lidé z finančního úřadu jsou oproti nim mírní, tvrdil.
To by ovšem nestačilo. Účinným a zároveň komplexním nástrojem jsou krajinné úpravy. Ty dokážou uspořádat vlastníkovi jeho pozemky do funkčních celků, navíc realizují protipovodňová, protierozní, ale i estetická opatření v krajině.
V čem je tedy problém? Tempo, které je dnes dáno především štědrostí státního rozpočtu, je sice slušné, ale nedostatečné. Při udržení současné rychlosti pozemkových úprav by došlo k jejich realizaci za šedesát až osmdesát let. Můžeme si dovolit tak dlouho čekat?
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| Petr Sklenička, děkan Fakulty životního prostředí ČZU v Praze
