...seš mi putna, seš trapnej pasák ve směru Rudná.“ Udělat hit z nadávek hudebnímu sokovi, to je v hip hopu vrchol
Kšiltovky se táhnou do nedohledna. Na letišti u Hradce Králové pulzuje třídenní festival Hip Hop Kemp naplno. U hlavního pódia paří najednou nějakých patnáct tisíc lidí. Znaven tím množstvím energie si potřebuji dát kafe. Obsluha stánku se na mě zazubí, podá mi pivo a nastaví sevřenou pěst na znamení pozdravu. Je dobré vědět, že problémy se tady řeší tím, že si o sebe vzájemně bouchnete sevřenými pěstmi. Takové drsnější plácnutí, ale tady je všechno drsnější. Usrkávám pivo, sem tam do mě někdo strčí a nastaví pěst. Už se to pomalu začínám učit, a tak, když omylem poliju takového většího chlápka, automaticky nastavím pěst a dál to neřeším. Bohužel tentokrát to nefunguje. Prý jsem hovado amám si dát bacha. Naštěstí přichází můj průvodce, student a velký hiphoper Petr Bratinka. Balíme joint a já vyzvídám, co všechno ten hip hop vlastně je. „Není to jen hudební styl, ale hlavně subkultura, která pojme pestrou škálu uměleckých disciplín. Jejími pilíři je pět forem: DJing, rap, graffiti, breakdance a beatbox,“ odpoví Bratinka, jako by diktoval heslo do encyklopedie. Česky řečeno, v hip hopu nejde pouze o muziku, ale i o tanec, sprejování či vytváření zvuků jen pomocí mikrofonu a úst.
Ustánku, kde se prodávají řetězy na krk, neodolám a pořizuji kus, na kterém visí znak Mercedesu. Cítím se jako zelinář mixovaný s taxikářem a čekám na pochvalu. Místo toho se na mě okolí dívá se soucitem. Teprve teď si všímám, že většina návštěvníků festivalu je oblečena víceméně normálně, amůj průvodce si pospíší s vysvětlením: „To nejlepší ze světového hip hopu se odehrálo v 90. letech. Pořadatelé Hip Hop Kempu to vědí a podle toho taky vypadá program. Takže lidi, které zasáhla 90. léta, stále vyhledávají muziku té doby a jezdí sem. Naopak omladinu a ty zoufalce v XXXXXL teplákovejch soupravách s šátkem kolem kolene podle poslední módy uvidíš spíš na konkurenčním Hip Hop Jamu.“
Zklamaně sundávám řetěz, když v tom z jednoho hangáru slyším hádku. Na pódiu si dva chlápci slušně dávají do těla. Ne že by se mlátili. Na to jsou tady všichni moc zkouření. Tihle do sebe řežou jenom slovně, v rámci freestyle battlu. Jednoduše se nadhodí téma a dva kluci s mikrofonem se začnou urážet a ponižovat. Jde o to mít „hustší“ rýmy, než má soupeř. A kdo je vítěz? O tom rozhoduje dav pod pódiem. A když si hoši dosyta zanadávají, dají si s úsměvem jointa a plácnou si na pozdrav obligátními pěstmi.
Petr vidí mé nadšení a nasazuje mi na uši sluchátka s empétrojkami beefů, což je ještě propracovanější forma souboje. Dvě party (crew) se vzájemně urážejí celými písněmi. Nejznámější beef se odehrál mezi kapelami SuperCrooo a Indy aWich. Spor vyvolal člen SuperCrooo Hugo Toxxx, který si ve svém tracku (písni) utahoval z Indiho textu 1000MC’s (Hacku koukni, venku kvetou břízy / vemu motorovou pilu a úplně všechny pokácím, aby MC’s přišli o inspiraci). Indy aWich – průkopníci českého hip hopu – na sebe s odpovědí nenechali dlouho čekat a složili Velrybí hovězí (Sem Copperfield a pozorně sleduju tvoje triky / zabalim tě a pošlu s humanitární pomocí do Afriky / až si tvý svědomí otevře klapačku / dostaneš facku, pošlu tě na JIPku, ustřihnu kapačku / sem jenom starej parchant, šedivim a trochu kynu / ale kdykoliv si sednu a vodpovim ti za 5 minut…). Úvodní duel u fanoušků vyhráli Indy a Wich, ale Hugo Toxxx odpověděl hodně přísnou skladbou Tvůj styl je moskyt poskyt (Měl bys zůstat s loutnou u táboráku / zpívat dojemnou píseň o tom, že nemáš holku / pudle, jedeš v neofolku / vidim tě s rukama v bok tančit polku…). Jsem natěšený na poslední skladbu beefu a Indy mě nezklamal (Seš ultra, seš infra, seš mi putna / seš trapnej pasák ze směru Rudná / sem pošťák a ty seš jeden ze spousty balíků / seš adresát, kterýho mám v malíku / a buď rád, že sem na tebe neřekl úplně všechno / vysral by ses na rap a začal dělat techno/.
Dáváme si teplou vafli od německých důchodců, kteří prý jezdí po většině evropských festivalů, a hrneme se k pódiu tří italských MC’s, jejichž tvrdý rap má tolik energie jako kdysi první punkové kapely. Po tomhle zběsilém zážitku se rozvalujeme na deku a zjišťujeme, že hip hop přitahuje abnormálně vysoké procento půvabných slečen, kterým se tady říká „roštěnky“. Celá ta pevně semknutá, navenek maskulinní hiphopová kultura je založená na soupeření ve všem možném. A kdo ocení vítěze či uchlácholí poraženého? No přece roštěnka. Soudím, že většině z nich je nějaký hip hop ukradený. Jedna z příslušnic tohoto zajímavého živočišného druhu si všimla, že hulíme, a beze slova se k nám přidala. Podal jsem jí jointa a zeptal se, s kým tady je. Láskyplně ukázala směrem ke stolu na úplně zbouraného mladíčka, který si ustlal rovnou na zemi. Vypadal, že mu nic neschází. Naše společnice si naposledy nabrala do plic, pokynula na pozdrav a odešla za svým milým. Jemně ho probudila a zároveň s polibkem mu do plic foukla trochu THC.
Noc pomalu končí a my se přidáváme ke skupině, která jde zdravit slunce. V jedné ruce joint, v druhé párek v rohlíku. Ze všech světových stran se ozývají pomalé ranní beaty, které se slévají v jeden. Dál už dneska nejdu, a tak naposledy nastavuji pěst.
O autorovi| CYRIL HIRSCH, hudebník cyril.hirsch@post.cz
