K hraničnímu přechodu UžhorodVyšné Nemecké jsem autem dorazil 19. září v 11.45. Přede mnou stálo devět aut. Vlevo se tyčila mohutná socha a oháněla se zástavou. Fronta postupovala pomalu. Předjížděla mě vozidla s tmavými skly, jejichž šoféři se s celníky vítali jako s nejlepšími obchodními partnery.
Čpavek, výkaly, vápno Spatřil jsem nápis WC a vedle značku Zákaz chůze. S obavami jsem tam zamířil. Toaleta připomínala bunkr. Už u tmavého vchodu jsem téměř omdlel. Čpavek, výkaly, vápno a haldy vyzvráceného jídla se tu desítky let vrstvily do palimpsestu šíleného puchu.
Ještě nikdy jsem nečural tak rychle. Když jsem vyběhl ven, ukrajinský vzduch voněl alpsky i uprostřed existenciálního parkoviště, protitankových zátarasů a polomrtvých břízek.
Celnice Vira neměla dobrou náladu a člověk, který tvrdil, že se vrací z literárního festivalu ve Lvově, jí na ní nepřidal. Pozorně si prohlédla můj pas, ale eurobankovky nenašla, což ji zarazilo. Řekla, že na slovenské straně si pořádně počkám. Považoval jsem to za žert, ale s paní Virou člověku moc do smíchu není.
Zařadil jsem se do krátké kolony. Minula půlhodina. Hodina. Dvě. Tři. Rozbolela mě hlava. Kručelo mi v břiše. Potřeboval jsem znovu na záchod, ale zakázala mi to asi sedmnáctiletá Ukrajinka, která se ve vojenském mundúru tvářila, jako by hrála paintball.
Slovenské policisty a celníky jsem většinou ani neviděl. Proti takovému pracovními tempu jsou lenochodi tříprstí těžcí dříči.
V jednu chvíli jsem upadl v zoufalství, za minutu jsem zuřil, ale nejčastěji jsem se nacházel ve vzácném stavu, kdy se všechno zdá možné i nemožné - smrt, život, láska, konec i začátek. Abych úplně nezešílel, s pasem v ruce jsem vystoupil z auta, okřikl jsem uniformovanou puberťačku a zamířil mezi slovenské pracovníky.
Obklíčili mě muži a ženy v zeleném, přišel i šéf, jehož jsem si dal zavolat. Oznámil jsem, že o nehorázné situaci -o terorizování vlastních i cizích občanů, o beznaději maminek s miminky, o chybějících toaletách, nemluvě o přebalovacím pultu, o hladu, žízni a nekonečném čekání - napíšu článek do SME. „Myslíte deník Smena?“ zeptal se mě kdosi a já jsem nevěděl, jestli jsem se neocitl v halucinační časové smyčce před rokem 1989.
Schengen „splnil všechna očekávání“ Celníci tvrdili, že na vině je policie. Policie zase, že za všechno mohou celníci. Slováci shodně obviňovali Ukrajince. Ukrajinci označovali za původce zla Slováky. Všichni dohromady dokola opakovali slovo Schengen a obviňovali mě, že nadržuji pašerákům. Upozornil jsem je na to, že psi vycvičení na hledání drog zuřivě štěkají za budovou, kde asi sotva objeví ukrytý heroin.
Připomněl jsem slova exministra vnitra Roberta Kaliňáka, známého humoristy, že vstup do Schengenu „splnil všechna očekávání a překonal představy“. Všichni kolem mě opakovali: „Absolutně tu nemáme kapacity!“
Styděl jsem se, že jsem občanem Slovenské republiky, která se roku 2010 takto chová ke svým občanům i k hostům ze zahraničí. V 18.15, po šesti a půl hodinách čekání, jsem vstoupil na území Slovenské republiky a zamířil jsem domů.
O autorovi| MICHAL HVORECKÝ spisovatel Autor (* 1976) je spisovatel, žije v Bratislavě.
