Opory našeho bezpečnostního zajištění odpadají jedna po druhé
Stane se dopis zasloužilých východoevropských veličin Obamově administrativě, o kterém LN včera informovaly, aktivním diplomatickým činem, který něco dalšího rozhýbe - anebo zůstane toliko dokumentem, který popíše závěr historicky omezeného období výjimečné blízkosti mezi USA a postkomunistickou střední Evropou? V transatlantické vazbě lze pozorovat trhliny stejně znepokojivé, jako jsou pro výzkumníka globálního oteplování trhliny v arktických ledovcích.
Do Bílého domu vstoupil prezident s aurou zcestovalého kosmopolitního intelektuála, Nicméně skutečnost je taková, že předtím, než se Obama stal senátorem, byl v Evropě jednou v životě, Pro generaci lidí, kteří si ním přišli do Washingtonu, byla sovětská okupace východní Evropy v době intelektuálního dospívání málokdy určující téma. Stejně tak pro ně nebylo v 90. letech atraktivní rozšiřování NATO, pokud proti němu přímo nebojovali. Dnes se někteří v zahraniční politice zaobírají snahou napravit všechny skutečné i domnělé chyby Bushovy politiky. To se v praxi může promítat do pocitu, že s těmi, kteří jsou na nás naštvaní, je třeba se udobřit, zatímco starých spojenců si netřeba vážit.
Užiteční spojenci?
Politika Obamovy administrativy takhle nevypadá. Nevychýlila se k žádnému extrému. Skutečný obraz je totiž komplikovanější. Ukažme si to na Afghánistánu.
Ten byl jak v Obamově volební kampani, tak i v mínění západoevropských elit tou „dobrou“, oprávněnou válkou, na rozdíl od té „špatné“ v Iráku.
Na té afghánské taky byla Evropa ochotna se podílet a Bushovi bylo vytýkáno, že evropskou nabídkou bezprostředně po 11. září pohrdl. Nakonec se z afghánské války stala operace NATO. Jenže Obama převzal bojiště v beznadějné situaci a jeho prosby o další jednotky narazily v Evropě na hluché uši. Obama pochopil, že v Afghánistánu bude muset vyhrát sám, a poslal tam přes 20 tisíc dalších vojáků. O užitečnosti spojenců z NATO si musel udělat stejný úsudek jako Bush.
Teď k Evropě. S naší bezpečností se to má jako s eurem - jeho kritici vždy připouštěli, že v příznivých ekonomických časech bude společná měna fungovat dobře; teprve krize ji podrobí smysluplné zkoušce. Dokud jsme kráčeli po hladké cestě integrování se do různých západních struktur, neuměli jsme si představit, že by nám mělo něco dělat starosti. Teď tu máme nově asertivní Rusko, které nemá potřebu být něčí kamarád, a najednou zjišťujeme, že naše bezpečnost fakticky není příliš zajištěná. „Byla chyba, že se po rozšíření NATO nepřistoupilo k řádnému obrannému plánování podle článku V. pro nové členy,“ píší autoři dopisu. Ano, byla, a kdo to tehdy vůbec věděl? Dnes jsme vojensky chráněni asi tak jako Gruzie. Kdyby teď NATO k takovému plánování přikročilo, Rusko to nepochybně prohlásí za provokaci a nástupci Gerharda Schrodera v západoevropských hlavních městech to po nich zopakují.
Jak upozorňují autoři dopisu, generace politiků, kteří zažili revoluce v roce 1989 a tehdejší americkou roli, pomalu odchází. Generace, která je nahrazuje, „může být v podpoře USA více kalkulující a provinciálnější ve svém pohledu na svět“, což je možná až příliš korektní popis Paroubků, Ficů a spol. Jsou to lidé, kterým by nebylo proti srsti učinit z naší země něco jako Rakousko - velmi komfortní zemi, která se ovšem netěší přílišnému respektu na mezinárodní scéně. Vůči Rusku tito politici instinktivně tíhnou přesně k tomu, co Rusko chce - k poslušnému úklonu v naději, že si tak vyslouží od Kremlu nějaké zvláštní výhody.
Sen o evropském Izraeli Někteří z východoevropských atlanticistů příležitostně snili o tom, že bychom se mohli stát jakýmsi dalším Izraelem - americkým spojencem, jehož spojenecké postavení je v jakýchkoli diskusích vytknuto před závorku. Jenže historická logika tohoto spojenectví je jiná, než se obecně soudí. Izrael není silný díky vojenské a finanční podpoře USA, Izrael se tímto spojencem stal, protože byl silný. Vztah s USA byl zprvu dvojznačný a teprve po spektakulárním vítězství v šestidenní válce v roce 1967 Američané usoudili, že tahle země je potenciálně destabilizující a nejlépe bude udělat z ní svého klienta.
Pro další osud transatlantického spojenectví je určující fakt, že dnešní východní Evropa je slabá - vojensky i politicky. Vždyť my sledujeme osud Obamova přehodnocování protiraketového deštníku, jako bychom dohodu o umístění amerického radaru ratifikovali! A tahle slabost má bohužel větší váhu než sebelépe formulovaný apel na Washington.
***
Izrael není silný díky podpoře USA, Izrael se stal výsadním americkým spojencem, protože byl silný. Nám síla schází -politická i vojenská.
O autorovi| Martin Weiss komentátor LN e-mail: martin.weiss@lidovky.cz
