Věci se mají tak, že když píše Luboš Palata o Polsku, skoro nikdy s ním nesouhlasím. Zřejmě čteme každý jiné polské noviny, máme každý jiné polské kamarády, a kdybychom byli polští občané, volili bychom každý jinou stranu. Na tom není nic zvláštního, taky o tom moc nepřemýšlím.
Tentokrát jsem ale při probírání starších článků narazila na jeho text o nové učebnici polských dějin, kterou čerstvě vydal polský Ústav paměti národa. Z článku se o pětisetstránkové učebnici nedozvíme o moc víc, než že je v ní „Lech Wałęsa vylíčen jako agent polské komunistické státní bezpečnosti“. Při vší úctě k názorům, které nesdílím, musím konstatovat, že to prostě není pravda. O Wałęsovi se v učebnici píše hodně a pasáž, která stála Luboši Palatovi za celý článek, zní: „Byl zatčen 19. prosince 1970, po několika dnech byl propuštěn a zaregistrován jako tajný spolupracovník SB (tj. polské Státní bezpečnosti). Z registru byl oficiálně vyřazen v roce 1976, avšak skutečná spolupráce trvala jen o něco déle než deset měsíců.“ Ty tři řádečky tvoří jen zlomeček toto, co je v knize o vůdci Solidarity a pozdějším prezidentovi napsáno, a vylíčen je podle mého názoru zcela realisticky. Skvrna na pověsti, která zaujala část polského tisku i Luboše Palatu, je bohužel reálná také. O Wałęsově spolupráci jeho tehdejší spolupracovníci věděli a většinou mu ji neměli za zlé, chápali, že byl mladý, že měl rodinu – a přirozeně strach. Také se s estébáky poměrně rychle rozloučil, což vyžadovalo značnou odvahu. Lakovat minulost slavných na růžovo je nectnost, které by se historik rozhodně neměl dopouštět, chce-li se pokládat za historika, a ne za propagandistu. Mimochodem si v té učebnici před spaním velice zálibně čtu – psali ji lidé, kteří si své země a společnosti váží a mají je rádi, to je cítit z každé stránky. A psali ji lidé mladí, kteří se na minulost nedívají jako na dobu, kdy je ještě nic nebolelo a svět jim připadal krásný, ať se kolem nich dělo, co se dělo. Těžko se ale ubránit srovnávání: s tichou lítostí vzpomínám na režimní žvásty, které jsem kdysi čítala ve své učebnici dějepisu a které mi na pár desítek let moderní historii pořádně zprotivily. A pak mi vždycky přijde líto, že tak krásnou a poutavou učebnici nemají čeští středoškoláci. Nemyslím, že by byly polské moderní dějiny o tolik zajímavější než české, o českých by se jistě taková kniha dala napsat také. Letos se jí už ovšem nedočkáme, to je jisté. A napřesrok taky těžko...
Chtěla jsem si původně na konci roku trochu bilančně zabědovat: opravdu jsem letos viděla věci, které jsem doufala, že už nikdy neuvidím, ba takové, o kterých jsem myslela, že nejsou ve svobodné společnosti možné. Na předposlední den si ale ten končící rok nechal dvě příjemná překvapení, a tak jen svorně s jedním skřítkem zkonstatuji, že to byl přese všechno rok zázraků. A jakkoli jsem k fasádám pro jistotu skeptická, má příští rok přece jen ve znaku dvě jedničky, tak horší nebude. Užijme si ho, jak umíme a jak nám dovolí!
