Čtvrtek 13. června 2024, svátek má Antonín
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

„Skutečné příběhy“ po srsti

Česko

(PSEUDO)HRDINOVÉ Čím dál častěji si říkám, jak strašně nás, pamětníky, lidi podceňují. Vyprávějí údajné děje a příběhy, jako by se tak opravdu staly. A neberou v potaz ty, kteří si tyto děje a příběhy pamatují, protože už byli na světě, vnímali, když se děje děly a příběhy odehrávaly.

Například v televizi Prima mají pořad, nepochybně hodně sledovaný, který hlásá, že v něm jde o „skutečný životní příběh“ kohosi v našich končinách slavného, populárního, takřka zlidovělého. Dívala jsem se teď podvakrát - asi proto, že jsem Waldemara Matušku dobře znala a že s Helenou Vondráčkovou jsme vrstevnice, takže jsem její vzestup mohla sledovat od nejranějších počátků. V naději, že se tedy dovím něco důležitého, podstatného, co mi v jejich životech a kariérách třeba uniklo, vytrpěla jsem celé ty pořady až do konce. Podcenila jsem ovšem fakt, že pojem „skutečný životní příběh“ vnímá zřejmě každý podle sebe.

O objektivitě v takovém případě netřeba mluvit a je pošetilé ji očekávat. Člověk nicméně žasne, proč se ten pořad vlastně takhle jmenuje. Vždyť by stačilo říct: vyprávění o životě Waldemara Matušky, jak jej viděla jeho poslední žena, syn, popřípadě jejich přítel. Ať vyprávějí, jak pěkný spolu měli život, jak se všichni milovali. Potom by nevadilo, že celé kapitoly ze života sympatického zpěváka a barda několika generací budou pominuty, jeho zájmy a blízcí z doby „před poslední rodinou“ přeskočeny nebo zapomenuty. A hned za týden: stačilo by jen přiznat, že dnes jde o životní příběh zpěvačky, jak se vidí ona sama a její poslední muž. Pak by člověk tolik netrpěl při silně subjektivních interpretacích historek, jež se reálně udály a o nichž se hodně ví, při jejichž takto „skutečném“ vylíčení tuhne krev v žilách.

Asi žádný člověk není sám k sobě a ke svým činům objektivní, a nikdo to od něj ani nemůže čekat. Jen to zmatení pojmů je zbytečné. A nebezpečné. Přece si ani tvůrci (zábavných?) televizních pořadů nemohou nevšimnout, že diváci si taky leccos pamatují. A že svět nevznikl předevčírem.

O autorovi| Marta Švagrová, redaktorka LN

Autor: