Sobota 2. března 2024, svátek má Anežka
130 let

Lidovky.cz

Slavíček nad Seinou

Česko

POSLEDNÍ SLOVO

Před několika lety mě dispečink filmového festivalu v Karlových Varech posadil do auta na cestu zpět do Prahy se Zitou Kabátovou. Informace pro mládež, to byla taková Aňa Geislerová před sedmdesáti lety. Ve voze okamžitě zavládla prvorepubliková atmosféra, herečka perlila historkami o Vlastíkovi (rozuměj Burianovi) a jiných kamarádech, a když se řidič ptal, kam ji má zavézt, nonšalantně pravila: „Drahoušku, do Motola, abych to měla blízko do krematoria.“

Aby si jeden najal přechodné bydliště tamtéž. Dnes ve čtvrt na tři se zde rozloučíme s rozhlasovým zpravodajem Jiřím Slavíčkem alias Adolfem Baštou, zítra v poledne ve Strašnicích s výtvarnou teoretičkou a básnířkou Věrou Jirousovou. Už by se na to ta potvora smrtka, neodbytná jak sčítací komisařka, mohla vykašlat a brát spíš vysmáté estébáky na penzi.

Nedlouho před šedesátým výročím vzniku Svobodné Evropy předběhnu vzpomínkou. Byla to jedna z nejlepších voleb mého života, když jsem před sedmnácti lety po vyzvání Pavla Pecháčka začal pro tuto stanici moderovat odpolední živá vysílání. Směl jsem mluvit s lidmi formátu Anastáze Opaska nebo britského letce Aloise Šišky. V éteru jsem prožil „live“ 11. září 2001 v New Yorku, zdejší povodně, četné volby atp. Zároveň jsem se poznal s lidmi „za“ jmény, která člověk slýchal v praskavě rušených tranzistorácích, s Lídou Rakušanovou, Karlem Moudrým, Olgou Valeskou a s dalšími. V životě by mě nenapadlo, že se sejdeme v jedné kanceláři i s dávným kolegou, hudebním publicistou ještě z Melodie Ondřejem Konrádem. Nebo s hlasatelem a bývalým šansoniérem („Na silnici do Prášil…“) Jaroslavem Čmehilem. Nejvíc mě ovšem fascinoval fiktivní Adolf Bašta. O své Francii a milované Paříži uměl mluvit tak vášnivě, že jste měli neodbytné nutkání okamžitě se sebrat a odjet do „města nad Seinou“ do víru beaujolais, sýrů a jím tolik milovaných ústřic, mušlí a paštiček.

Kdykoli jsem se s ním pak setkal, bál jsem se, že uletí. Rozčepýřený vrabčák, pořád ve chvatu a ve střehu, plný nápadů, s brejličkami ve tváři, kterou jako by nakreslil Sempé. Ještě loni na vánočním večírku vymýšlel, jak spolu uděláme pořad o moderní francouzské literatuře. Lehce mě čílí tradovaná věta v jeho nekrolozích, že prý neuměl udělat v příspěvku čárku. Možná proto, že vždycky chtěl nahonem vychrlit, obávaje se, jak málo času mu zde zbývá, všechno, co měl na svém velkém slovanském srdci a na mlsném jazýčku.

Nestačil jsem mu nikdy říct, jak si ho vážím, tak to dodávám takhle trapně opožděně a teprve teď. Jiří byl dozajista jeden z největších českých novinářů (s jiným brilantním, nedávno zesnulým jmenovcem Fraňkem se nyní již jistě přou o kvalitu nebeského červeného), rozený rozhlasák, jehož vzrušený drsný hlas očarovával jako fakírova flétna a zvonil hlasem svobody, bytostného demokrata, Evropana a světoobčana. Možná by nebylo od věci, aby nějaká pomazaná hlava založila nadaci pod jeho jménem pro mladé žurnalisty studující ve Francii. Jirka by na tento nápad ovšem jadrně odvětil – merde!

Pondělí Neff Úterý Vaculík Středa Baldýnský Čtvrtek Rejžek Pátek Šustrová Sobota Klíma

Autor: