Co mám dělat? Takřka celý život, od chvíle, kdy jsem šel do školy, mám takový tajný ventil všech životních stresů, krizí a strastí. V posledních létech ještě zesílil; čím víc jsem se brodil jako televizní reportér bahnem tohoto státu a snažil se odhalovat podvodníky i jejich tiché asistenty z řad státních úředníků, čím stísněněji jsem bojoval s deziluzí, tím víc jsem si vážil zdánlivé drobnosti: že když hraje můj fotbalový klub, můžu na dvě hodiny všechno hodit za hlavu a jít si prožít zdravý stres, zdravou radost i zdravý smutek (podle výsledku) s jinými fanoušky. Ať už přímo na stadion nebo alespoň do hospody. Psal jsem o tom před několika lety i na tomto místě ve sloupku nazvaném: Jak se zbavit Slavie? O tom nepochopitelném sedimentu infantility, který zbyl na dně mého dospělého života jako očistný, osvěžující bonus dodnes.
Tehdy jsem ale psal o prokletí, kterým jeden z dvojice nejslavnějších českých fotbalových klubů své příznivce chronicky trápí: vždy, když je naladí příslibem lepší budoucnosti, sám je vzápětí srazí zpět do zklamání z neúspěchu. Loni na podzim se konečně zdálo, že tohle sadistické pravidlo přestává platit. Klub se poprvé vyšplhal až do evropských výšin, i dlouho očekávaný vlastní stadion přestal být ironizovaným mýtem a nabyl konkrétních tvarů. Prožíval jsem tu euforii opět s klubem, poprvé jsem dokonce přemýšlel i o tom, nemám-li si koupit do nového klubového svatostánku permanentku. Nikoli proto, abych ji vždy využil. Ale proto, abych dal najevo příslušnost a klubovou solidaritu.
Teď je to ale zpět a v daleko horším provedení. Jak se ukazuje, všechno to, co konečně potěšilo mou fotbalovou duši, je pravděpodobně založeno právě na tom, co je nejméně slučitelné s mými životními i profesními postoji - na podvodu a na klamu. Miliardový kolos s odpovídající gloriolou podle všeho stojí jednou nohou na špinavé maringotce uprostřed Anglie a druhou v anonymní poušti Nového Mexika. A obě ty nohy jsou obuty do kopaček, které důvěrně znám ze své práce: do neprůhledných finančních machinací spojených se stejně neprůhlednými politicko-finančními kruhy.
Mohu dál jedním dechem křičet nadšeně Gól! a zároveň kritizovat bývalého premiéra za podezřelé stamilionové zbohatnutí, když oboje spolu nejspíš velmi úzce souvisí? Mohu se s čistým svědomím strachovat o vítězství, když zároveň vyhraje i jeho bývalý ministr, dnes jeden z nejmocnějších ovladačů manipulovatelných politických figurek? Tleskámli Slavii, netleskám vlastně všem těm praktikám, od nichž jsem si chtěl na dvě hodiny vyčistit hlavu? Byl-li jsem předtím jen hlupákem, který miluje zanášející ženu a udavače považuje za přítele, teď, když vím, jaká je pravda, nestanu se tichým spolupachatelem imorality a ekonomického zločinu? Něčím podobným, z čeho mě kdysi obviňoval můj striktně disidentský známý, když tvrdil ještě za totality: Stačí, že jsi zaměstnanec - a už kolaboruješ!
Zatím nevím, jak se s touhle novou situací vyrovnám. Odříznu-li se od něčeho, co je součástí mé duše padesát let, zbude tam prázdné místo, které se ničím jiným obsadit nedá. Neudělám-li to, budu mít pocit, že s každým jásotem nad povedenou akcí zrazuji kus sebe.
Jedno ale vím už teď: Slavie zase nezklamala...
***
Tleskám-li Slavii, netleskám vlastně všem těm praktikám, od nichž jsem si chtěl na dvě hodiny vyčistit hlavu?
