Jde takhle Friedrich Dürrenmatt po Brně, tu potká Vladimira Nabokova a hned se ho ptá: „Pane kolego, co říkáte tomu Fritzlovu případu?“
I tak by se možná dal načrtnout děj nového románu brněnského prozaika Jiřího Kratochvila (1940). Nakladatelství Martina Pluháčka -dříve Petrov, nyní Druhé město -zaslouží uznání za to, jak stále dotuje vydání dalších knih tohoto autora. Když už jednou Brno má uznávaného prozaika, tak se o něj dokáže dobře postarat.
Také Jiří Kratochvil se v novém románu Slib drží svých témat. Opět se ocitáme v 50. letech, opět samozřejmě v Brně, opět zde hraje důležitou roli tamní funkcionalistická architektura, A znovu Jiří Kratochvil vybavil svůj román různými rozmarnými komentáři, které mají sugerovat, že je autor nad věcí -a nad vyprávěným příběhem.
Detektivka to není Již název Kratochvilova nejnovějšího opusu upomíná na Slib Friedricha Dürrenmatta. Tato kniha - přinášející příběh detektivova slibu, že dopadne pedofilního vraha -nese podtitul „rekviem na kriminální román “ a také se zde podle autora „z docela určitého případu stal případ detektiva, vznikla kritika jedné z nejtypičtějších postav devatenáctého století“.
Že by Jiří Kratochvil napsal detektivku? Kdo zná neukázněný, podrývavý způsob vyprávění jeho románů, ten asi nic takového nečeká. A je mu dáno za pravdu, Kratochvilův Slib je totiž „rekviem na padesátá léta“. A taktéž není variací jen Dürrenmattovy „detektivky“.
Variuje a zároveň cituje rovněž povídku Vladimira Nabokova Mluvíme rusky, v níž pro změnu ruští emigranti v Berlíně vezmou spravedlnost do svých rukou a jednomu bývalému krajanovi vytvoří doživotní vězení ze své koupelny... V neposlední řadě je potom Slib, jak již naznačeno, také jistou variací na předchozí romány samotného Jiřího Kratochvila.
Na jednu stranu prozaik lpí na brněnském místopisu, na druhé straně nezakrývá, že jeho román je konstruktem, který si často pomáhá „náhodou“ či něčím přimyšleným. Nabízí se ale otázka, zda tato „otevřená hra“ není pouze alibi pro autorovu fabulační nedůslednost či spíše neochotu zabývat se podružnými detaily, kterými je však román -často bůhví proč - zahlcován?
Potřeba totalitního lisu A pak je zde ještě další otázka, která při čtení románu naskočí: Proč číst Kratochvilův Slib, když si můžeme přečíst Slib Dürrenmattův, povídku Vladimira Nabokova a k tomu třeba nějaký starší román Jiřího Kratochvila? A to je otázka vskutku stejně zapeklitá jako vůči románu nemilosrdná. Snad by se dalo argumentovat alespoň již zmíněným uměním variace...
Ve třetím, značně „vysvětlovacím“ dílu Kratochvilův román poněkud ztrácí na dynamičnosti, nicméně zase přináší pozoruhodné názory: „Padesátá léta byla z dnešního pohledu mnohem duchovnější než současnost, totiž aby sis mohl udržet svou integritu, musel ses upnout k něčemu vnitřnímu.“
A pak i komentáře, kde je vedle Fritzlova „tematicky“ příbuzného příběhu nahlížena rovněž česká „žhavá“ současnost: „... náš národ potřebuje čas od času ten totalitní lis jak prase drbání, potřebuje své mučedníky a hrdiny, jinak se brzy zoufale rozplizne a rozblátí, jak to vidíme dnes, změní se v hromady sraček.“
Slib je v kontextu české prózy stále nadprůměr a Jiří Kratochvil si v něm udržuje autorskou integritu. Také se ale dá říci, že se točí v kruhu, že jeho příběhy a jejich podání postrádají něco podstatného a že Slib rovněž opět naznačuje, že autor je daleko výraznější na poli eseje a recenze. Velký román totiž nemůže být jen výsledkem užití inteligence a formulačních schopností.
HODNOCENÍ LN *****
Jiří Kratochvil: Slib
Druhé město, Brno 2009, 292 s.
