Jedna slovenská zpravodajská televize nedávno označila Viliama Plevzu v rozhovoru jednoduše za „sběratele umění“ – ani slůvkem se nezmínila o jeho mimořádné komunistické kariéře, během níž výrazně zkresloval dějiny země.
Máloco může být příznačnější, než když dnes elitní historik minulé éry (Povstalecká a následně Februárová história a další tituly) úspěšně vystupuje jako člověk bez paměti. Vystihl to premiér Robert Fico: „Pokud se někdo v této zemi osvědčil, pak lidé z bývalé komunistické strany. Měli zkušenosti, věděli, co je to řízení státu.“
O to víc si cením, že i v atmosféře neskrývaných sympatií našich nejvyšších představitelů k totalitě se našly peníze na zřízení prvního muzea komunismu. Nachází se v budově zimního stadionu na bratislavské Harmincově ulici č. 2.
Strategie spojení expozice se sportem se může zdát překvapivá, ale zapadá do moderního trendu zážitkovosti – člověk pocítí minulost doslova na vlastní kůži.
Výkřiky „Ticho tu bude! Nebo vás dám vyvést!“ a tykání každému z hostů („Kam to koukáš? Kam to jdeš? Otoč se!“) hned u vchodu zprostředkovávají autentický pocit ztráty soukromí a soustavného šikanování, na nějž si mnozí pamatují. Kurátoři výtečně zvládli výcvik zaměstnanců, kteří vzhledem i chováním působí jako praví socialističtí bachaři a estébáci v civilu, takže dokonale navozují dojem doby nedávno minulé.
Kdo nekrade, okrádá rodinu Při vstupu je nutné se hned postavit – v průvanu – do typické dlouhatánské fronty, která postupuje absurdně pomalu. U šaten se buzerace stupňuje. Při simulování absolutní neochoty dosahují herecké výkony zaměstnanců vrcholu. Návštěvník se musí doslova doprošovat pozornosti, a když ani to nepomáhá, pak vyhrožovat a vzápětí – když narazí na nekompromisní odpor – opět škemrat. Kdo si na boty nepřinesl vlastní tašku, tomu je do skříňky nevezmou, takže se celou dobu třese, jestli mu je neukradnou. I to představuje cenný doplněk expozice a připomíná rozšířené rodinné heslo Kdo nekrade, okrádá rodinu.
Bruslení probíhá v hale postavené v typickém socialistickém stylu betonové pompéznosti a drsné jednoduchosti. Během dvaceti let od Nežnej revolúcie se uvnitř nezměnilo nic, takže dojem časové smyčky sílí. Areálu dominuje logo STaRZ (Správa telovýchovných a rekreačných zariadení) z roku 1979. Z reproduktorů se často ozývají hity socialistického popu. Už jen chybí, aby se rozezvučel podmanivý baryton Jozefa Poláka, který legendárně přejmenoval ČSSR na Československou sovětskou socialistickou republiku.
Projekt se dá významem srovnat s knihou historika Jozefa Jablonického Samizdat o disente nebo ke kolektivní publikaci Zločiny komunizmu na Slovensku. Sportovní idea muzeu sluší a má šanci oslovit i mladší publikum. Lidé během diktatury čítávali i noviny odzadu, od sportovních stran, protože tam se aspoň měnily výsledky – obsah politiky se dal naopak předpovídat. Sport se stal výkladní skříní krachujícího režimu. Hokejisté a krasobruslaři tvořili výkonnostní ideál éry a straníci se jimi rádi chlubili doma i v zahraničí – režim se šampionům nejvíc odvděčoval tím, že jim na závěr kariéry dovolil emigrovat.
Muzeálnost jako stav mysli Jediné, co bratislavské instituci chybí, je nápis Muzeum. Na něj kurátoři při vší horlivosti zřejmě pozapomněli. Doporučoval bych tuto důležitou drobnost doplnit co nejdřív. Jinak by u neinformovaných návštěvníků mohl vzniknout dojem, že takto vypadají sportovní služby v dvanáctém nejbohatším regionu Evropské unie.
Venku jsem ještě chvilku v sebeklamu setrval a představoval si, že instituce nekončí v budově, ale tvoří ji celá ulice, sídliště, město a země. Muzeálnost je stav mysli, vztah ke světu.
Hokej znamená na Slovensku to, co v Německu fotbal, v Rakousku lyžování, v Maďarsku vodní pólo, v Afghánistánu pouštění draků (a v Horehroní obdivování stromů – kdo nevěří, nechť si poslechne vítěznou píseň slovenské Eurovize).
Kdyby zanikla Slovenská akademie věd, filharmonie nebo národní divadlo, pak jako by se nechumelilo, ale kdyby zrušili slovenský hokej, to by i motyky střílely. Čím hůř se Slováci cítí, tím víc se upínají na hokej. Slavná generace hráčů na olympiádě ve Vancouveru skončila, naše muzeum se opět rozšíří.
O autorovi| Michal Hvorecký, spisovatel Autor (* 1976) je bratislavský spisovatel
