Překladatel Jaroslav Otčenášek navíc začíná doslov k románu Co by byl chlap bez fousů zmínkou o Haškových Osudech dobrého vojáka Švejka za světové války: „V Chorvatsku je humor tohoto typu poměrně řídký, stále se na něj hledí s jistou nedůvěrou, neboť ,zlehčuje vážnost národa, jeho vlastností i významných osobností‘. V České republice máme naštěstí velkou praxi se satirou, zlehčováním a hyperbolami, a jsme proto schopni dobře ocenit podobnou tvorbu vznikající v zahraničí.“ Kde jsem to jen parkoval Rodák ze Splitu Ante Tomič (1970) vystudoval na Filozofické fakultě v Záhřebu filozofii a sociologii, pracuje jako novinář a píše rovněž scénáře a divadelní hry. Jako prozaik debutoval povídkovou knihou Zapomněl jsem, kde jsem parkoval (1997). O tři roky později následoval úspěšný humoristický román, který byl nyní přeložen do češtiny.
Román se odehrává v dalmatské vesnici. V jeho úvodu, stejně jako v závěru, čteme: „Je nádherné být v květnu ve Smiljevu. Zejména za svítání, když se rozeklané černé stíny vrhané měsíčním svitem s příchodem prvních slunečních paprsků, které se objeví nad modrými kopci, pomalu proměňují v kmeny mandlovníků.“
V jednotlivých kapitolách se setkáváme s všemožnými vesnickými postavičkami, které disponují lehkomyslností, stejně jako schopností se s tím, koho mají za nejlepšího přítele, vášnivě pohádat... Je zde hostinský neustále předčítající zprávy z černé kroniky. Je zde mladý kněz bojující s alkoholickým démonem. Jsou zde chlapi, kteří ze všeho nejlépe umějí sedět v hospodě, žvanit a pít. A do Smiljeva se také z Německa vrátil úspěšný podnikatel, jehož dcera mluví chorvatsky se směšným přízvukem.
Vše je zde nastaveno k humoristickému románu. Čím více kapitol ale uplyne, tím se zvyšuje podezření, že se ničeho takového nedočkáme. Těžko říci, zda Ante Tomič přišel s příliš otřepanými „vtípky“, či zda mu chybí dostatečný cit pro odvážení slov při tvoření humorné situace. Kdo si tedy myslel, že půjde o prózu napsanou v tradici haškovského vyprávění, ten si musí nechat zajít chuť. Zůstala jen skořápka, tedy snaha být vtipný, signalizovaná už zmiňovaným podtitulem. V květnu je pěkně všude Nejen zachycením života na vesnici, ale i celkovým přístupem k tématu a očekávatelnými zápletkami tak kniha Co by byl chlap bez fousů připomíná jiný český produkt -totiž film Zdeňka Trošky Slunce, seno, jahody. A nutno podotknout, že chorvatský román nevychází dobře ani z tohoto srovnání.
Ante Tomič se totiž často velmi necitlivě uchyluje k užívání vulgarismů, které taktéž jeho snaze podtrhává nohy, neboť vyznívá samoúčelně. Třeba když Stanislav, který má napsat esej o mudrosloví smiljevského kraje, zdlouhavě přemítá o tom, jak zapsat přísloví: „Není možný se zároveň usrat i zadržet to.“ A stejný účinek mají ohrané „scény“, kupříkladu ta, jíž má celý román vrcholit: „Granát nakonec dopadl na hnojiště, vedle suchého záchoda, na němž v tu chvíli seděl Taťánin novopečený tchán. Když se milý stařík po několika panácích travarice probral, tak přiznal, že si nevzpomíná, kdy měl naposledy tak dobrou stolici.“
Ale ani když po románu Anteho Tomiče přestaneme požadovat, aby byl „humoristický“, jeho hodnocení se nezlepší. Je to jen ve všech směrech průměrný román, kterých má literatura každého jazyka dostatek - dá se tedy dočíst, ale člověk tím nic nezíská. Proto bohužel ani není důvod takovéto knihy překládat, v květnu je totiž pěkně skoro všude... Snad jsme se tedy alespoň dozvěděli, že Chorvaté si ze sebe chtějí dělat legraci. Ale zatím jim to - alespoň soudě podle románu Anteho Tomiče - nejde.
HODNOCENÍ LN *** Ante Tomič: Co by byl chlap bez fousů
Přeložil Jaroslav Otčenášek Kniha Zlín, Zlín 2008, 196 stran
