LIBEREC „Milice, milice, připravte si palice a dle husitské tradice cizákům ukažte cestu na hranice,“ hlásá plakát ve výloze jednoho z obchodů. Jen pár metrů vedle stojí tank, obrněné transportéry, vojenské terénní vozy a motorky. Náměstím Edvarda Beneše se rozléhá zvuk kulometné střelby.
Liberec se včera vrátil o čtyřicet let zpátky. Naštěstí jen na několik hodin. Sovětský tank dorazil z muzea vojenské techniky v Lešanech. Nestřílel ostrými, nezbořil podloubí a nezavinil smrt žádných lidí.
Rekonstrukce příjezdu okupačních vojsk Varšavské smlouvy ze srpna 1968 je pro mnohé pamětníky silným zážitkem. „Není nic příjemného to tady vidět znovu po čtyřiceti letech. Svírá se mi z toho srdce,“ říká Jiřina Kittnerová a vzpomíná: „Tady na náměstí to vypadalo opravdu hrozně. Tehdy jsem vedla děti do školky. Ráno jsme vůbec nevěděli, co se děje, jen jsme slyšeli děsný rachot, jak se tanky valily městem.“
Pořadatelé včerejší akce připravili bohatý program. Kromě rekonstrukce příjezdu okupační armády, čekaly na návštěvníky dobové výtisky libereckých novin Svobodný vpřed. Uprostřed náměstí bylo navíc umístěno velké promítací plátno, na kterém mohli lidé shlédnout dokumenty připomínající dramatické události ze srpna 1968.
Právě stránky Svobodného vpředu posilovaly před čtyřiceti lety odhodlání Liberečanů. „Vycházel dvakrát denně a přinášel informace o dění v ulicích města,“ vzpomíná jeho tehdejší šéfredaktor Luboš Příhoda. Vzápětí popisuje, jak dopravní a bombardovací letadla začala přelétat přes ještědské sedlo, jak sovětští vojáci ostřelovali divadlo, radnici a budovu okresního národního výboru nebo jak tanky bránily odvozu raněných. Při promítání dokumentárního filmu České televize Liberecká svědectví - jiné osudy, režisérky Jany Hádkové se umělé hlediště zcela zaplnilo. Někteří pamětníci neskrývají slzy.
„Myslím, že by se takovéto akce měli pořádat každý rok. Starým lidem to ještě něco říká, ale mladí lidé vůbec nevědí, o co jde,“ říká Jiřina Kittnerová. „Děti dnes nevědí, jaká hrůza to tehdy byla. Dnes, když to tu vidím a slyším tu střelbu, musím brečet. Je to strašné,“ přidává se k ní další -asi sedmdesátiletá - pamětnice.
Lidé vzpomínali, jak roznášeli letáky, sundavali cedule s názvy ulic, házeli kameny a rajčaty, ošetřovali raněné a hlavně se obávali toho, co přijde.
Liberec byl prvním velkým městem, které se agresi odhodlaně postavilo. Vpád sovětských vojsk měl na svědomí devět obětí. Liberec se tím zařadil k nejpostiženějším městům celého tehdejšího Československa.
***
„Dnes, když to tu vidím a slyším tu střelbu, musím brečet. Je to strašné.“
