Neděle 26. května 2024, svátek má Filip
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Smířené ruchy Depeche Mode

Česko

Depeche Mode natočili vyrovnané a dospělé album Sounds of the Universe.

Podle rozporuplných reakcí, které ho provázejí a sahají od nadšení až po zatracení, se dá usuzovat, že uctivý nezájem jim zatím naštěstí nehrozí.

Jsou legendy, které žijí z podstaty a jména. A pak jsou ti, kteří i po letech stále dokazují, že pozice, kterou si vydobyli, bude ještě nějakou dobu pevně obsazená a že tady rozhodně nejsou jen do počtu. A že se ti mladší musí sakra snažit, aby je alespoň doháněli. Když si poslechnete aktuální, už dvanáctou studiovou desku Sounds of the Universe, bude myslím okamžitě jasné, do které z těchto kategorií patří Depeche Mode.

Kdysi u nás spíš společenský fenomén než jen pouhá hudební skupina má i po letech u posluchačů dost výlučné postavení, přesahující pouhý obdiv či respekt. A v Evropě mnohem víc než v domácí Británii. I nové album vzbudilo obludně narůstající diskusní fóra a již delší dobu před vydáním se nadšeně očekávalo. Když pak vyšel singl Wrong, který je přesně tím, co Depeche Mode umí - úderným, energickým, ale zároveň dostatečně popově přístupným, bez toho, že by melodie byla vyloženě vlezlá, a musela tak všechny, kteří zrovna nejsou skalními fanoušky, nutně iritovat, bylo jasné, že je na co čekat.

Skupina, známá svým střídáním (a častým vydeptáním) producentů, se neobvykle znovu spojila s Benem Hillerem, který stál za úspěchem předchozího alba Playing The Angel, a dobře udělala. A připočtemeli k tomu na internetu šířené informace, že má Martin Gore v poslední době mánii v nakupování na Ebayi, kde si doplňuje sbírku starých kytarových efektů a analogových kláves, máme docela dobrý výchozí bod k poslechu. Právě totiž zajímavé retro zvuky a ruchy v kombinaci se současnou produkcí jsou základem toho, že deska je nejen poslouchatelná, ale i zajímavá zdaleka ne jen pro ty, kteří na kůži a černou image kapely nedají dopustit a se svými miláčky jdou bok po boku nerozlučně dlouhá léta. Ne že by snad pánové vyloženě objevně experimentovali, ale určitá chuť hledat a nespokojit se s dávno nalezeným a fungujícím modelem je tu jasně patrná.

Jen o pouhých zvucích, rytmech a produkci to ale celé není. Při bližším ohledání lze snadno zjistit to, co už dávno vědí všichni, kdo znají cover skladby Personal Jesus v podání Johnnyho Cashe. Že totiž pod efektním zvukovým obalem se často skrývají jednoduché, ale o to lépe fungující písničky, u jejichž zrodu pravděpodobně stála daleko spíš obyčejná kytara než laborování s vrstvením smyček v computeru. Což samozřejmě neznamená, že by si autoři nepohrávali s náladami (až uspávající Little Soul), nechyběly typické „hymny“ (Peace), neodpustili si melancholickou dojemnost (Jezebel) a koneckonců ani hříčky s proplétáním samplovaných zvuků (Spacewalker).

Aktuální album Depeche Mode rozhodně není žádným historickým mezníkem. Návrat ke kořenům je tu zřejmý, ale nostalgie, natožpak sebevykrádání se chválabohu nekoná. Spíš stavba na osvědčených základech. Ten (i v názvu zakódovaný) vesmírný klid a nenucenost přidávají na pocitu, že do studia rozhodně trio nic nenutilo, ale že se mu tam prostě chtělo. Skladby dýchají rozvahou a pokorou, Gahan jakoby se při zpěvu nechal ovlivnit civilností starých bluesmanů a není už tak vypjatý jako dříve.

***

Aktuální album Depeche Mode rozhodně není žádným historickým mezníkem. Návrat ke kořenům je tu zřejmý, ale nostalgie, natožpak vlastní sebevykrádání se zatím chválabohu nekoná.

„Klenot elektronické hudby“

Britská skupina Depeche Mode se zformovala v roce 1980 v Basildonu. Krom dodnes fungujícího tria Andy Fletcher, Martin Gore a Dave Gahan ji tehdy tvořil i Vince Clark, který později založil i skupiny Yazoo a Erasure. Po roce ho vystřídal Alan Wilder, jenž pak v sestavě figuroval až do roku 1995. Název si zvolili podle francouzského módního časopisu. Za neoficiálního člena skupiny považuje trio i fotografa Antona Corbijna, který se nedávno uvedl i do světa filmu snímkem Control o zpěváku Joy Division Ianu Curtisovi. Pro nastávající turné Depeche Mode opět Corbijn navrhl scénu a natočil s členy i několik krátkých filmů. Aktuální album Sounds of the Universe existuje krom obyčejného CD i ve speciální edici, luxusním boxu, který obsahuje celkem tři CD s bonusy a remixy plus jedno DVD. 28. května vychází pod nakladatelstvím Independent Music Press neautorizovaná cca 200stránková biografie Davida Gahana, jejíž autorem je Trevor Baker. Knížka nese podtitul „Dave Gahan. Depeche Mode And The Second Coming“. 25. června skupina opět vystoupí v Praze. Vstupenky jsou ovšem v tuto chvíli již zcela vyprodané. Nejsou tu vyloženě výrazné hity, ale ani propady, nahrávka je tak obdivuhodně vyrovnaná, dokonale vyprodukovaná a v celkovém kontextu tvorby spíš lehce nadprůměrná. Znak umění stárnout? Spíš smířenost s realitou, vyzrálost a schopnost odstupu. HODNOCENÍ LN **** Depeche Mode: Sounds Of The Silence Mute / EMI, 60:51 min.

Autor: