Neděle 14. dubna 2024, svátek má Vincenc
130 let

Lidovky.cz

Smrtolka neexistuje

Česko

Nedávno to byla jedna z nejslavnějších kapel naší hudební scény.

Jezdila po sportovních halách a desetitisícům lidí vyhrávala rockový folklor. Poslední tři roky putuje ČECHOMOR po hradech a zámcích a natáčí písně k dobovým pověstem.

Ostatně houslista a zpěvák KAREL HOLAS je k tomu předurčen – vyrůstal na zámku.

* Nakolik bylo obtížné najít lidové písně, které se týkají konkrétních pověstí o českých, moravských nebo slezských hradech a zámcích?

Ke každé pověsti jsme natočili jednu písničku, celkem tedy jedenadvacet skladeb. Na začátku jsme byli přesvědčení, že najít písničky, které by se vázaly ke konkrétním pověstem, nebude zas tak těžké, ale nakonec jsme si museli vypomáhat alespoň určitými motivy – v jedné pověsti se vypravuje o svítící kouli, o pokladu, který našel sedlák a bál se, aby se to nikdo nedozvěděl a lidi mu nezáviděli, tak jsme našli písničku o zbojnících, kteří ten poklad v pověsti chtěli ukrást. A dobře třicet procent písní jsme museli sami napsat, protože k některým pověstem zkrátka žádné písně neexistují.

* Každopádně jste se musel o zdejších hradech a zámcích hodně dozvědět…

To ano, ale nemohu říct, že bych byl zrovna nějakým znalcem českých hradů a zámků. I když jeden zámek znám dost dobře – od svých jedenácti do patnácti let, kdy jsem odešel na konzervatoř do Brna, jsem s rodiči bydlel na zámku v Moravské Třebové. Táta tady byl vedoucím dopravy v lesním závodě, který na zámku sídlil. Dohromady tam žilo asi třináct rodin, takže o kamarády jsem rozhodně neměl nouzi. Jako kluci jsme hráli na nádvoří fotbal a tenis, blbli v zámeckých zahradách, prolézali jsme komíny a jednou se nám podařilo dostat do věže, na níž byly zámecké hodiny. Jeden z kluků dostal báječný nápad, že vyleze ven dvířky na ciferníku, která nejspíš sloužila k případné úpravě hodin. Nějak se mu to ovšem vymklo z rukou – ve vteřině visel za ručičku od hodin nad nádvořím a my volali hasiče. Naštěstí to dobře dopadlo...

* To zní jako krásně dobrodružné dětství...

To bylo. A navíc mi samozřejmě dělalo dobře, když všichni mí spolužáci věděli, že bydlím na zámku – mladý zámecký pán!

* A tenhle život na zámku vás přivedl k folklorní hudbě?

To asi ne, ale je pravda, že folklor jsem měl rád od dětství – kdykoliv se objevil na televizní obrazovce, tak jsem byl strašně dojatý; dodnes nechápu, čím to bylo. Ale stejně tak mě dojímalo, když jsem slyšel hrát orchestr – už ve čtyřech letech se ve mně honily hudební emoce. Možná jsem to zdědil po tátovi, který byl lidový muzikant. Hrával ve vesnické kapele na saxofon a klarinet, doma měl navíc harmoniku, takže u nás se od malička zpívalo a hrálo. Jakmile jsem začal s houslemi, tak jsme spolu muzicírovali. Občas se k nám přidal i strýc Ota, který hrával na bubny, takže jsme vlastně měli domácí kapelu, aniž bych o tom ovšem věděl.

* Posléze jste prošel mnoha kapelami. Spoluzakládal jste České srdce, hrál ve skupině ZOO, Dobrohošť, Tři sestry nebo Etc, dokonce jste vystupoval s bretonským hráčem na keltskou harfu Alanem Stivellem. To se vám tak dlouho nedařilo najít tu správnou skupinu?

Mě vždycky nejvíc zajímalo, jak to udělat, aby naše písničky zněly co nejvíc jako keltská hudba – tak, jak to dělá například Alan Stivell. A když jsem dostal nabídku hrát v Čechomoru, což byla tehdy kapela, která vystupovala od rána do večera na ulicích různých měst nebo na hradech při soubojích historického šermu, tak jsem zase přemýšlel, jak se dostat do klubů. Čechomor zrovna točil desku Mezi horama, na které se vedle Franty Černého nejvíc podílel spoluzakladatel Čechomoru, výborný skladatel, zpěvák a houslista Jiří Břenek, který ovšem v roce 1996 nečekaně zemřel. A tehdy měl Čechomor jen dvě možnosti – buď skončit, nebo pokračovat dál, ale začít to dělat opravdu pořádně. Rozhodli jsme se hrát dál a já se vypravil do Paláce Akropolis, že máme kapelu a rádi bychom u nich měli svůj první koncert. Stalo se – dodnes si pamatuji, že to bylo 29. ledna 1997 a přišlo na něj třiašedesát platících diváků. Po jeho skončení se v šatně objevil dramaturg klubu Jirka Smrčka a povídá: „Neprodělali jsme, ale ani jsme nevydělali. Za měsíc to zopakujeme.“ A v únoru už na nás přišlo 115 lidí. To už jsme nehráli jen akusticky, což nám příznivci raného Čechomoru, tehdy ještě pod starým názvem I. Českomoravská nezávislá hudební společnost, nemohli odpustit. Hučeli do nás, že jsme se zbláznili, že oni mají naše písničky nejradši, když je hrajeme po hospodách. Nic proti hospodám, myslím, že to byla dobrá hudební škola, my si v nich občas rádi zahrajeme dodnes, ale nechtěli jsme v nich zůstat celý život.

* Folklorní muzice se tady věnuje řada souborů – někteří dbají na žánrovou čistotu, jiní lidové písně halí do jazzových či rockových aranží. Proč podle vás uspěl zrovna Čechomor?

Řekl bych, že pro Čechomor je podstatné složení. Většina hudebníků v naší skupině má klasické hudební vzdělání, mají vystudovanou konzervatoř. Radek Pobořil je navíc jazzman a hrál v orchestru Národního divadla, Michal Pavlík je srdcem bigbíťák, hrál s kdejakým muzikantem a kapelou v této zemi, stejně jako já koketoval s kdejakým hudebním žánrem, který nás ve škole neučili. Vlastně naopak – zakazovali nám dělat hudebně cokoliv jiného, než bylo napsané ve školních osnovách. A Franta Černý, to je Bohem políbený hudebník, který má hospodskou školu. A když se tohle všechno prolne, tak z toho vzniká hudba Čechomoru... Petr Zelenka jednou prohlásil, že Čechomor je nádoba, do které se všechno naleje, a z té nádoby potom vypadne hudba Čechomoru.

* Právě film Petra Zelenky s názvem Rok ďábla vám hodně pomohl k úspěchu. Mimochodem, v době svého vzniku předjímal hodně z budoucnosti Čechomoru. Nakolik se tyto prognózy vyplnily?

Rok ďábla mám stále rád, dokonce jsem ho viděl v kině a vzpomněl jsem si, za jakých okolností vznikal, jak nás Petr po jednom koncertě oslovil, že by to rád natočil... Neuvěřitelné pro mě je, že skoro vše, co se ve filmu odehrálo, se stalo pravdou. Řekl bych, že film byl pro nás až nadčasový – když jsme ho točili, tak v něm byla řada motivů jednoznačně smyšlených, ale postupem času se skutečně staly. Snad jen kromě toho, že se z nás nestali alkoholici, jak je nám ve snímku prorokováno.

* Co konkrétně se vyplnilo?

Natočili jsme desku s Jazem Colemanem, filmový spor Colemana a Nohavici jsme vyřešili šalamounsky – spolupracovali jsme s oběma... Vlastně se toho vyplnilo tolik, že by mohl Petr Zelenka začít předpovídat budoucnost a věštit ze skleněné koule. Myslím, že by měl docela výnosný vedlejšák; alespoň v našem případě.

* Hodně lidí je přesvědčeno, že Čechomor folklorní hudbu až příliš zkomercionalizoval...

Asi je to pravda. Řekl bych, že to všechno se stalo po našem album Proměny, které nám produkoval anglický hudebník, punker a aranžér Jaz Coleman. A co si budem namlouvat – ta deska je takový malý, krásný kýček. Na druhou stranu, my jako kapela této nahrávce vděčíme za to, že jsme si užili spoustu věcí, ke kterým bychom se jinak nedostali. Za Proměny jsme získali hned tři Anděly – za desku, za titulní skladbu a navíc jako kapela roku. A taky jsme zásluhou tohoto alba koncertovali ve sportovních halách pro dvacet tisíc diváků. Který muzikant by tohle nechtěl zažít?

* Album Proměny z vás na čas udělalo jednu z nejslavnějších kapel v zemi. Neuvažovali jste po tomhle úspěchu o jeho pokračování?

My sami jsme tím úspěchem byli mile překvapení, zvlášť když ani naše vydavatelská společnost nevěděla, co od tohoto projektu může očekávat. Zástupci gramofirmy, která vše platila, říkali, že nemají nejmenší ponětí, jestli prodají patnáct set kusů, nebo sto tisíc. Nakonec jsme za Proměny získali multiplatinovou desku a do dnešního dne se této desky prodalo přes 210 000 kusů! Natočit Proměny č. 2 by nebylo nic těžkého – zvednu telefon, zavolám Jazovi Colemanovi, ať k našim písním udělá nová orchestrální aranžmá, a za měsíc je deska hotová. Alemyjsme si řekli, že existují lákavější cesty než opakování úspěšných modelů – mně třeba připadá naše spojení s cimbálovou muzikou majstra Hrbáče mnohem zajímavější než pokračování Proměn. Třeba už nikdy nebudeme hrát pro dvacet tisíc lidí – to se nedá nic dělat. Anebo uděláme zase nějaký projekt, který si zaslouží, aby na něj těch dvacet tisíc lidí znovu přišlo. Kdo ví? A hlavně o to vůbec nejde. Podstatné je vyzkoušet si i věci pro nás neprobádané a přijít s projektem, který není tak běžný. Oslovit velký počet diváků je fajn, ale dělat něco nového také není od věci.

* Málokteré kapele, která začínala hrát pro třiašedesát platících diváků a dočkala se dvacetitisícového publika, se ovšem chce vracet do klubů před třiašedesát diváků...

Pro mě je podstatné stát na pódiu a hrát. Proto vystupujeme až osmdesátkrát za rok. Někdy je koncert ve větším prostoru, jindy v menším. Myslím, že Čechomor je stálice a dobrá značka, kterou mají lidi rádi. Teď to děláme tak, že si v létě vymyslíme turné, k tomu si přizveme zajímavé hosty – třeba loni jsme měli pozvanou zpěvačku Suzanne Vega, v roce 2007 skupinu Jojiho Hiroty a jeho Taiko Drummers z Japonska. Koncertovat ve vyprodaném klubu je taky příjemné. Nelze být pořád mladý...

* Nebo s mladými jenom vystupovat? Třeba jako v případě společného turné s Ewou Farnou?

Chápu sice, že mnoho lidí zatím Ewu vnímá jako dětskou hvězdu pro teenagery, ale podle mého názoru se nám už dávno přerodila v opravdovou zpěvačku. Myslím, že naše společné vánoční turné toho bude dokladem. Poprvé jsme s ní vystupovali na předávání hudebních cen Anděl, tak jsme ji přizvali do dvou písniček na loňskou desku Pověsti slezských hradů a zámků, když už je ze Slezska...

* Kvůli nářečí?

Nad nářečím jsme se hodně natrápili. Pořád jsme probírali, jestli zpívat všeobecným moravským jazykem, nebo jednotlivé písně interpretovat krajovým nářečím, což v podstatě není možné. Spolupracujeme s jazykovou poradkyní Monikou Frantovou, která se zabývá moravskými dialekty. A dozvěděli jsme se od ní, že třeba ve skladbě Slunečko z desky Proměny, kterou jsme dělali před naší spoluprací, je absolutní nesmysl. V textu stojí: „Zkazujú, zkazujú do širého pola / mú milú, nezralú, smrtolka dostala.“ A ona tvrdí, že slovo smrtolka neexistuje. Je pravdou, že jsme si ho vymysleli, ale byli jsme přesvědčený, že v nějakém nářečí tenhle výraz pro smrtku rozhodně musí být!

* Myslíte si, že by se českomoravská lidová muzika ve vašem podání mohla prosadit na zahraničním trhu?

Kdybychom změnili barvu pleti, tak jsem si tím na sto procent jistý. Posluchači v zahraničí naše vystoupení navštěvují poměrně v hojném počtu, asi se jim naše hudba líbí. A i když nerozumí, o čem zpíváme, tak si zpravidla tak třetina z nich koupí naši desku. To není špatné, ale to je tak všechno. Pro zahraničí nejsme exotičtí. Nemáme v zahraničí žádného agenta ani agenturu, která by kontinuálně pracovala na našem image. Mluvil jsem s mnoha lidmi, kteří by měli být schopni naši hudbu venku prodat, ale tvrdili mi, že nevědí, jak ji uchopit. Říkali, že naše hudba je energická, melodicky a harmonicky velmi zajímavá, ale nikdy nenašli pro slovanskou hudbu, kterou děláme, tu správnou škatulku jako třeba v případě jihoamerické nebo africké hudby. Víc jak deset let jsem pravidelně jezdil na WoMex, což je patrně největší veletrh world music, a sledoval tu všechny hudební trendy, ale prodat se mi naši hudbu nikdy nepovedlo. Přitom desku Co sa stalo nové produkoval Ben Mandelson, jeden z nejlepších producentů v oblasti world music a spolupracovník WoMexu; byla asi tři měsíce v celoevropské hitparádě world music, evropská rádia to hrála a udělal jsem mnoho rozhovorů do různých evropských časopisů.

* Lidovým písničkám se věnuje mnoho souborů, jejich množství není přitom nekonečné – ještě pořád máte z čeho brát?

Písniček jsou mraky, ale jejich témata se opakují. existují písně pracovní, pohřební, svatební, hospodské, zbojnické, balady a tak dále. A kdykoliv si vybereme nějakou novou skladbu, tak nejdřív zkoumáme, jestli už nějakou takovou podobnou nemáme v repertoáru. I když někdy ji i tak natočíme, protože se nám až moc líbí. Pak už je jenom důležité ji nově zaranžovat. Chce to zkrátka vždy mít jen dobrý nápad.

* Mimochodem, myslíte, že je pro houslistu dobrý nápad jezdit na motorce, spadnout z ní a jako ve vašem případě si přivodit frakturu v obou zápěstích, v pravé ruce dokonce tříštivou zlomeninu?

Každý muzikant nebo člověk, který potřebuje mít ke své práci zdravé ruce a nohy a sedá na motorku, je blbec. A když se na ní vymlátí a zpřeráží si při tom obě ruce, tak to je už totální vůl. A to je přesně můj případ.

* A motorka už je taky v pořádku?

Motorka mě už nezajímá, půjde do světa. Nikdy jsem nebyl žádný velký motorkář, raději jsem každý kopec objel, než vyjel, ale i tak mě doma varovali: „Nejezdi na motorce – něco se ti stane!“ Měli pravdu, takže s motorkama jsem skončil! ?

***

Co si budem namlouvat, Proměny, to byl takový malý kýček.

K. HolAsA ČeChoMor ? Karel Holas se narodil 18. 4. 1961. ? Vystudoval brněnskou konzervatoř. Hrál v celé řadě hudebních skupin, spolupracoval s Martou Kubišovou, Vladimírem Mišíkem či Jarkem Nohavicou. V roce 1989 založil kapelu České srdce, v roce 1996 se stal členem skupiny Čechomor. ? Folklorní kapela Čechomor vznikla roku 1988 jako I. Českomoravská nezávislá hudební společnost. Debutovala roku 1990 albem Dověcnosti. Největší úspěch zaznamenala deska Proměny, které se prodalo přes 210 000 kusů. ?

V roce 2001 si kapela zahrál ve filmu Petra Zelenky nazvaném Rok ďábla. Rok ďábla se ve všem naplnil, až na to, že nejsme alkoholici.

O autorovi| Honza Dědek, redaktor Pátku honza.dedek@lidovky.cz

Autor:

Prodej bytu 2+1v původním stavu, Třinec
Prodej bytu 2+1v původním stavu, Třinec

Sosnová, Třinec - Dolní Líštná, okres Frýdek-Místek
2 100 000 Kč