Spektákl byl režírován po vzoru hollywoodského filmu. Nechyběla limuzína, ozbrojenci a důležitě vypadající ochranka v černých brýlích, která dohlížela na přenesení kufříku s kompaktem do budovy rozhlasové stanice přesně o půlnoci. A přitom by úplně stačilo skladbu poslat dramaturgům v digitální podobě e-mailem, pro větší bezpečí šifrovaným. Z toho by ale celkem pochopitelně nebyly tak efektní záběry pro večerní zprávy.
Podobný humbuk doprovází i chystané album a koncertní film, který by se měl v kinech objevit 28. října. Obojí mediální propaganda zabalila do dojemného příběhu o tom, jak se sužovaný hudební génius nakonec dočká kýženého comebacku a znovu stane na vrcholu všech hudebních žebříčků, které svět jenom má. A že je mrtvý, je jen takový nedůležitý dodatek. Jackson je ve skutečnosti pro svoji nahrávací firmu cennější mrtvý než živý. Zatímco zpěvák z masa a kostí pečlivě pracoval na desce a pomalu shromažďoval skladby, které by ho vrátily na výsluní, teď když zemřel, může firma Epic/Sony pod jeho jménem vydat v podstatě cokoliv. Lidé koupí všechno.
Ostatně už ona spektakulárně uvedená píseň This Is It se ukázala být čtvrtstoletí starým odpadkem, který nahrávací společnost našla v Jacksonově archivu nepoužitých skladeb. Oprášila, přidala nové aranže a povolala Michaelovy bratry na doprovodné vokály a bylo hotovo. Smutnou pointou je, že se o autorství skladby druhý den přihlásil veterán popových šlágrů Paul Anka. Brzy také vyšlo najevo, že píseň už na začátku devadesátých let nazpívala latino-americká hvězdička Sa-Fire pod názvem I Never Heard. Spektákl údajné „nové“ písně Michaela Jacksona se proměnil ve frašku.
Fyzické úmrtí je jen přechod do virtuální reality Jackson vůbec není mrtvý a v tom je ten trik. V současné konzumní popkultuře vlastně nikdo úplně neumírá a fyzická smrt je zde jen vstupní branou do nového virtuálního života. V něm je odkaz umělce donekonečna rozstříháván, slepován, remixován a zaranžován tak, aby on či ona mohli zůstat na vrcholu na věky. Jackson není sám, koho se zmocnili producentští supi, jiní slavní nemrtví jako Frank Sinatra, Johnny Cash nebo Notorious B. I. G. vydávají po smrti další a další nahrávky. A v září nám Beatles dokázali, že někdy stačí jen staré desky nově zabalit, přidat reklamu, a prodají se jich další tři miliony. Smutný podzim věnovaný hudebním zombiím pak vyvrcholil v okamžiku, když Kurt Cobain v kostkované flanelové košili zakřepčil ve videohře Guitar Hero do rytmu písně Bon Jovi, tedy skupiny, která pro něj za života byla symbolem kýče a zaprodání. „Všechno je O. K., Courtney Love nám to podepsala,“ vzkázali tvůrci hry otráveným fanouškům.
Jacksonův posmrtný comeback je jen dalším důkazem zoufalství hudebního průmyslu, který místo hledání nových hvězd už jen parazituje na mrtvolách. Bez ohledu na obrovský talent, kterým zpěvák disponoval, je jeho sláva pozůstatkem éry, v níž velká hudební vydavatelství ovládala média a vytvářela popkulturní události, jež prodávaly miliony desek. Sklizeň těchto plodů bude nepochybně ještě nějaký čas pokračovat, jen z recyklace se ale věčně žít nedá. Pak snad starý model hudebního průmyslu definitivně zemře a Michael Jackson snad konečně nalezne definitivní klid.
***
Smrt jim sluší
Mrtvý zpěvák je leckdy cennější než živý. Dobrým příkladem může být i Frank Sinatra, Johnny Cash nebo Kurt Cobain.
O autorovi| Karel Veselý hudební publicista
