Mohou být Rath i Špidla v jedné vládě?
Místní socialisté účtují s dědictvím po Jiřím Paroubkovi – zbavují se jeho spolupracovníků, poradců i umělců. Stranické opozici se nelze příliš divit, ale byla by velká chyba zbavovat se úplně všeho, co JP straně přinesl. Minimálně jeden úkol zvládal tento aparátčík dokonale.
Sociální demokraty trápí od roku 1989 stejné dilema. Budou-li příliš moderní a kultivovaní, utečou jim tradiční voliči ke KSČM. Budouli příliš staromódní, papalášští, utečou jim ti moderní voliči jinam. Tu první, antikomunistickou cestu zkusil Vladimír Špidla. Získal sice pro stranu 30,2 procenta hlasů – ale jen proto, že v tu chvíli bojoval v tandemu s tehdejším premiérem Milošem Zemanem. Špidla bez Zemana sám o sobě přivedl stranu do situace, v níž byly volební preference komunistů vyšší než ty socialistické. Tu druhou zkusil dvakrát Paroubek, výsledek všichni známe.
Dnes jsou v důchodovém věku ročníky, které prožily celý produktivní život v reálném socialismu – a právě ty volí ČSSD. Zatímco v prvních volbách po převratu volili senioři převážně reformní, tedy pravicové strany, dnes je to naopak: pro Paroubka hlasují čtyři z deseti seniorů. O tuhle skupinu ČSSD nechce přijít, ale zároveň potřebuje nastavit přívětivou tvář i lidem mladším... To je skutečný problém ČSSD; spory Bohuslava Sobotky s Michalem Haškem či Davida Ratha s Milanem Urbanem jsou jen kolorit.
Sobotka se zkouší po topolánkovsku „rozkročit“, i proto má ve stínové vládě jak populistického hulváta Ratha, tak jemného eurofila Špidlu. A pokud tahle ožehavá strategie nevyjde? Pak zdejší levici nezbude, než si po kalouskovsku založit další stranu.
