Historie meziválečné sociologie se jeví poněkud zkresleně kvůli gloriole dvou „hradních sociologů“ - Masaryka a Beneše. Můžeme být uchváceni existencí dvou škol, jejich odbornými časopisy i objemným dílem představitelů brněnské sociologické školy I. A. Bláhy a Emanuela Chalupného. Zblízka či z hloubi vydolovaných pramenů viděno, se však objevuje všednodenní scéna, jejíž aktéři byli nejen pilnými autory, ale také ješitnými muži. Zdeněk R. Nešpor (* 1976) břitkým perem popisuje jejich osudy a zejména řevnivost mezi pražskou a brněnskou školou, která sahala až k osobním urážkám a soudním sporům. Pohled do zákulisí činí z knihy napínavé čtení i pro toho, kdo nad sociologií právě nehloubá.
Některá fakta jsou netušená. Dozvídáme se, že za protektorátu působily pod hlavičkou Sociologické společnosti (zbavené přechodně jména Masarykova) dva výzkumné ústavy zaměstnávající desítky lidí. Jejich produkce - byla-li jaká - se však vytratila spolu s přidělenými vládními financemi. Osudy sociologů se po válce rozdělily: jedni odešli do emigrace, druzí byli odstaveni od veřejné práce a ještě jiní se ujali likvidace této „buržoazní pavědy“, která na patnáct let zmizela z vysokých škol a vědeckého života. Někteří z těch, kdo sociologii likvidovali, se později stali jejími obroditeli, vedeni ideologickým prohlédnutím a jistě i zájmem zůstat na vlně doby.
Sociologie byla podle Zdeňka R. Nešpora snazším terčem komunistického ataku než náboženství, a proto i rychleji zasaženým. Zato protináboženská politika se odvíjela po celé trvání komunistického režimu, jak je dokumentováno mimo jiné pečlivou excerpcí pětadvaceti ročníků Rudého práva a všech dalších možných pramenů. Po krátkém období obrody, a dokonce empirického výzkumu přišel nový impuls k boji po roce 1969, kdy byl na půdě Akademie věd založen Ústav vědeckého ateismu ČSAV v Brně s posláním studovat náboženství bez dřívější „shovívavosti“. Fakticky toho však mnoho nevykonal, ovšem kromě pilného kádrování v odborných posudcích.
Česká sociologie náboženství vypadá v Nešporově díle jako výrazně větší, než zřejmě byla. Je to právě díky jeho píli, s níž propátral všechny škvíry, aby našel každou postavičku a každý použitelný detail. Ve skutečnosti je to ale právě on, kdo k dílu přikládá největší stavební kameny. Erudice tohoto mladého historika, religionisty a sociologa už dala vzniknout bezmála deseti knihám, naposledy Příručce sociologie náboženství, vydané pod jeho editorstvím spolu s Davidem Václavíkem. Málokterá sociologická disciplina se může pochlubit takovouto produkcí, a proto se mi zdá skepse vyjádřená v závěru knihy trochu zbytečná. Dokonce i podmínky, které Zdeněk R. Nešpor klade pro její další rozmach - zhroucení silných nadějí náboženských i protináboženských - již možná byly naplněny.
***
VYŠLO ČESKY
Ne/náboženské naděje
intelektuálů.
Vývoj české sociologie
náboženství
Zdeněk
R. Nešpor
Vydalo
nakladatelství
Scriptorium,
Praha 2008.
429 stran.
