Sobota 2. března 2024, svátek má Anežka
130 let

Lidovky.cz

Sociologie bez svatozáře

Česko

Kniha s poněkud tajemným hlavním názvem zajímavě přispívá k obrazu české společnosti v rozpětí jednoho a půl století. Vlastně poprvé souhrnně líčí osudy české sociologie náboženství, počínaje jejími kořeny u Lindnera a Masaryka a konče u nejnovějšího vývoje v polistopadové éře. Ale pro svůj široký záběr by neměla ujít ani pozornosti těch, kdo se o náboženství či příslušnou odnož sociologie nezajímají.

Historie meziválečné sociologie se jeví poněkud zkresleně kvůli gloriole dvou „hradních sociologů“ - Masaryka a Beneše. Můžeme být uchváceni existencí dvou škol, jejich odbornými časopisy i objemným dílem představitelů brněnské sociologické školy I. A. Bláhy a Emanuela Chalupného. Zblízka či z hloubi vydolovaných pramenů viděno, se však objevuje všednodenní scéna, jejíž aktéři byli nejen pilnými autory, ale také ješitnými muži. Zdeněk R. Nešpor (* 1976) břitkým perem popisuje jejich osudy a zejména řevnivost mezi pražskou a brněnskou školou, která sahala až k osobním urážkám a soudním sporům. Pohled do zákulisí činí z knihy napínavé čtení i pro toho, kdo nad sociologií právě nehloubá.

Některá fakta jsou netušená. Dozvídáme se, že za protektorátu působily pod hlavičkou Sociologické společnosti (zbavené přechodně jména Masarykova) dva výzkumné ústavy zaměstnávající desítky lidí. Jejich produkce - byla-li jaká - se však vytratila spolu s přidělenými vládními financemi. Osudy sociologů se po válce rozdělily: jedni odešli do emigrace, druzí byli odstaveni od veřejné práce a ještě jiní se ujali likvidace této „buržoazní pavědy“, která na patnáct let zmizela z vysokých škol a vědeckého života. Někteří z těch, kdo sociologii likvidovali, se později stali jejími obroditeli, vedeni ideologickým prohlédnutím a jistě i zájmem zůstat na vlně doby.

Sociologie byla podle Zdeňka R. Nešpora snazším terčem komunistického ataku než náboženství, a proto i rychleji zasaženým. Zato protináboženská politika se odvíjela po celé trvání komunistického režimu, jak je dokumentováno mimo jiné pečlivou excerpcí pětadvaceti ročníků Rudého práva a všech dalších možných pramenů. Po krátkém období obrody, a dokonce empirického výzkumu přišel nový impuls k boji po roce 1969, kdy byl na půdě Akademie věd založen Ústav vědeckého ateismu ČSAV v Brně s posláním studovat náboženství bez dřívější „shovívavosti“. Fakticky toho však mnoho nevykonal, ovšem kromě pilného kádrování v odborných posudcích.

Česká sociologie náboženství vypadá v Nešporově díle jako výrazně větší, než zřejmě byla. Je to právě díky jeho píli, s níž propátral všechny škvíry, aby našel každou postavičku a každý použitelný detail. Ve skutečnosti je to ale právě on, kdo k dílu přikládá největší stavební kameny. Erudice tohoto mladého historika, religionisty a sociologa už dala vzniknout bezmála deseti knihám, naposledy Příručce sociologie náboženství, vydané pod jeho editorstvím spolu s Davidem Václavíkem. Málokterá sociologická disciplina se může pochlubit takovouto produkcí, a proto se mi zdá skepse vyjádřená v závěru knihy trochu zbytečná. Dokonce i podmínky, které Zdeněk R. Nešpor klade pro její další rozmach - zhroucení silných nadějí náboženských i protináboženských - již možná byly naplněny.

***

VYŠLO ČESKY

Ne/náboženské naděje

intelektuálů.

Vývoj české sociologie

náboženství

Zdeněk

R. Nešpor

Vydalo

nakladatelství

Scriptorium,

Praha 2008.

429 stran.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!