Vypořádávání se s druhou světovou válkou dále pokračuje. Dokazuje to řada knih, dokumentů, filmů... Zda se jedná o poctivou snahu hledat, či už pouze o atraktivní téma impotentních tvůrců, musí každý posoudit sám.
Poněkud odlišné je vypořádávání se s „hnědou minulostí“ v německém prostoru. V literatuře se o ní psalo - vzpomeňme Grassův Plechový bubínek (1959) či romány Heinricha Bölla, ovšem ve společnosti byla spíše tendence rychle zapomenout - protože žít a postavit válkou poničené hospodářství na nohy se musí.
Pak ale přišla další generace a ta se rodičů začala ptát, co dělali za války... A tato otázka se jakoby neustále opakuje také v česky právě vydaném románu Spravedlnost podle Selba Bernharda Schlinka. Co bylo před Předčítačem Bernhard Schlink (1944) celosvětově proslul románem Předčítač (1995), jehož filmová adaptace se letos objevila i v českých kinech. Vedle tohoto bestseleru přineslo nakladatelství Prostor také autorovu povídkovou knihu Útěky z lásky (2000) a další román Návrat (2006).
Před úspěchem Předčítače ovšem v Bielefeldu narozený právník napsal již tři knihy - krimipříběhy s hlavní postavou soukromého detektiva Selba. Prvním z nich byla právě Spravedlnost podle Selba (1987), kterou Bernhard Schlink napsal ještě společně s dalším právníkem Walterem Poppem (1948).
Je pochopitelné, že nakladatelství Prostor začalo vydávání díla Bernharda Schlinka veleúspěšným a umně napsaným Předčítačem, po přečtení Spravedlnosti podle Selba však lze litovat, že s publikováním autorových krimirománů otálelo tak dlouho. Bernhard Schlink totiž ve všech hlavních krimidisciplínách uspěl velmi dobře.
Prostředí chemického koncernu, do něhož směrem do minulosti bující případ zasadil, totiž není zdaleka tak neatraktivní, jak by se v první chvíli mohlo zdát. Hlavním trumfem však je postava soukromého detektiva Selba, vdovce, který rád dobře jí a pije, a tak na každé cestě musí někde zastavit, pojíst, dát si kávu a sklenku sambuky. Po výjezdech na něj doma čeká kocour Turbo...
Ale aby to zas nevypadalo, že Selb je neškodný, roztomilý dědoušek. O ženy má stále zájem - a co je ještě důležitější: i ony o něj. Vedle toho ale má za sebou také neslavnou nacistickou minulost jako státní zástupce. A právě i on se podílel na procesu, který se týkal chemického koncernu, jemuž nyní šéfuje jeho švagr Korten...
Třetí v detektivkách podstatnou disciplínou je zápletka. Mnoho autorů dnes pravidla žánru nabourává, ať už naschvál nebo proto, že nejsou dostatečně racionální na to, aby dokázali případ uzavřít. To se ale netýká Schlinka - žánr sice do značné míry „ohýbá“, ale stále mu zůstává věrný. Zápletka Spravedlnosti podle Selba je poměrně košatá a všechny „náhody“, jimiž si autor pomáhá, jsou snadno únosné. Důkazem toho budiž, že má čtenář dokonce tendenci Selbovu minulost relativizovat -ale i proto, že detektiv je schopen velmi kritické sebereflexe.
Jenže to ještě není všechno. Najednou se v románu ocitne zmínka o soudci a katovi - odkaz na slavnou knihu Friedricha Dürrenmatta. Švýcarský autor se také v žánru krimirománu dotkl nacistické minulosti, konkrétně to bylo v Podezření (1951). Jenže narážka na Soudce a jeho kata není náhodná, souvislost s tímto románem je u Spravedlnosti podle Selba opravdu podstatnější. Vztah mezi Selbem a Kortenem skončí zločinem Dürrenmattův komisař Bärlach se totiž snaží dostihnout Gastmanna, s nímž se v mládí vsadil - Gastmann tvrdil, že dokáže v Bärlachově přítomnosti spáchat zločin a že on mu nebude schopen tento zločin dokázat... A podobně končí i vztah mezi Selbem a Kortenem.
Jestliže čeští čtenáři čekají na překlady dalších krimipříběhů francouzské autorky Fred Vargas či zbývajících dílů trilogie Milénium Stiega Larssona, nyní asi začnou vyhlížet i další případy Gerharda Selba. Bernhard Schlink dále vydal Gordický uzel (1988), Selbův podvod (1992) a v roce 2001 se pak na pole krimiliteratury ještě vrátil Selbovou vraždou.
***
HODNOCENÍ LN ***** Bernhard Schlink: Spravedlnost podle Selba Přeložila Lucy Topoľská Prostor, Praha 2009, 228 stran
