Turnaj mistrů jsem nikdy nehrál, takže ani nevím, jak to při téhle lukrativní záležitosti chodilo dřív. Zato vím, jaké kdysi byly zvyklosti v Národním divadle. Fajn třeba bylo, že po premiéře šoupnul režisér kulisákům nějakou tu lahev vína a poděkoval. Pak se už jen děkovalo a nakonec se přestalo i děkovat. Jednou režíroval sám velký ředitel, soudruh Přemysl Kočí, operu Její pastorkyňa. Byl velmi potrhlý a každou chvíli chtěl někoho oběsit. Kupříkladu když Gabriela Beňačková spadla do orchestřiště, protože vlezla na zhasnuté jeviště. V tu chvíli na mě křičel, že budu viset, a já vůbec nevěděl proč. Tak jsem dostal takový jedovatý nápad, že se složíme a provokativně koupíme soudruhu Kočímu dvě lahve vína k premiéře sami. K předání se hned nabídl jistý Pepa Klepetko, jediný komouš mezi kulisáky a dokonce předseda divadelní buňky. Soudruh Pepa, který silně zadrhával, si přichystal ty lahve do strojmistrovské kanceláře, kde papaláši o pauze kouřili.
Když se zjevil sám velký soudruh režisér, tak Pepa, který mu jako soudruhovi tykal, spustil: „Aaabybys věvěděl, žeže nnejsme tatakový hahajzlové jako tty, ttak jsme ti něco koupipili.“ Otočil se a tam nic. Obě lahve mu schovala jeho žena, taky soudružka. Trapná situace. Kariéra soudruha Pepy vyvrcholila při střetu s mým bráchou, který zrovna dělal parťáka při nakládce kulis. Pepa se chtěl zmocnit velení a chtěl dát bráchovi facku. K té nedošlo, protože, jak se teď moderně říká, „dostal tečku“ na nos a vzal druhou o zeď. Musel do nemocnice a bylo to nepříjemné, protože to vypadalo na trestný čin ublížení na zdraví. Dopadlo to ale dobře, soudruh se nám vrátil do práce a byl jako vyměněný. Myslel, že dělá šéfa, sliboval zájezd vrtulníky do Kanady a rozdával třítisícové prémie, tedy v roce 1972. Tak si říkám, jestli on prezident Novotný (nebo všichni soudruzi?), taky kdysi nedostal „tečku“, když pak, v roce 1960, sliboval, že v osmdesátých letech bude komunismus a v jeho rámci veřejné stravování zadarmo.
O autorovi| Richard Tesařík hudebník a herec
