Do tašky s notebookem přibalíte nabíječku, krabičku CDMA pro připojení k internetu, případně něco dalšího se šňůrou. Všechny kabely vzorně smotáte a uložíte zvlášť... a stejně tušíte, že až tašku za hodinu otevřete, budete muset prokázat značnou dávku trpělivosti, jakož i motorické zručnosti a divoké klubko rozplést. Kdo je mohl tak dokonale zašmodrchat, když se k tašce nikdo ani nepřiblížil? Jste manažer, inženýr, vědec, na duchy nevěříte, a tak se sice divíte, ale nikde o tom nemluvíte, protože byste vypadal jako blbec.
Mobil, ten vám nevyvádí nic? Jistý ředitel firmy se mi s nervózním úsměvem svěřil, že jeho vždy nejnovější model Nokie odmítá budit v zahraničí, ač doma buzení funguje normálně. „Jsou lidé, kteří přicházejí se závadami, které dosud nikde nebyly popsány,“ říká Luděk Soukup, specialista na telekomunikace v mezinárodní firmě se sídlem v Praze. „Po patnácti letech, co tuhle práci dělám, se už ničemu nedivím, protože vím, že je možné všechno. Třeba prasklý displej. Logické by bylo, kdyby s touto výjimečnou závadou přišlo během roku šest lidí s patřičným odstupem. Oni ale všichni přijdou v průběhu jednoho týdne! A pak zase rok nic.“
Podle Luďka se stejné závady zkrátka kumulují.
Žádná statistika neexistuje, ale určitě by byla zajímavá. Dodává, že nejvíc si přístroje troufají na seniory.
„Dlouho jsem si myslel, že můj děda má problém s mobilem proto, že je starý,“ říká mi Luděk. Když s ním ale strávil víkend, zjistil, jak mu křivdil. „Mobil mu dělal pěkně hnusný věci. Sám se vypínal, nereagoval na PIN a tak dále. Když jsem přístroj vzal do ruky já, zkrotl a všechno fungovalo. Mám to ověřené na spoustě případů, mobily staré lidi vysloveně týrají. Oni si pořídí mobil nebo notebook jako kamaráda, spojence se světem, a neví, že ve skutečnosti je to jejich budoucí trapič.“ Podle Luďka trápí přístroje více ty lidi, kteří se k nim chovají jako k myslícím bytostem. „Je lepší s nimi nemít žádný vztah. Musí se vás bát a respektovat vás.“ Jak říká, mobily se „chovají“ všude stejně, na Východě jako na Západě.
Máte stejné zkušenosti? Žijeme nohama na zemi, jsme příznivci Sisyfovské společnosti, nemáme pro dané úkazy měřitelné důkazy, a když není důkaz, tak podle racionálního pojetí problém neexistuje.
Jenže podivné nesnáze mají i technicky velice zdatní uživatelé. Třeba střihači celovečerních filmů, kteří používají stroj Avid, což je něco jako Audi Q7 mezi auty. Zkuste se jich zeptat na export hotového filmu na DVD: děs v jejich očích bude větší než bankéřů, když se hroutil americký hypoteční trh. „Jakmile exportuju film na DVD, odcházím na balkon, protože Avid nemá rád, když na něj koukám. Pokud jsem s ním, hlásí nedefinovatelnou chybu. Jen co odejdu, maká. Někdy mám pocit, že je naštvanej, že by film rád sestříhal sám, a tak ještě zkontroluju, jestli se sám nepodepsal do titulků,“ směje se střihač Petr Svoboda.
Módní fotograf Petr Adámek se zase hrozí uzávěrek. Vždycky, když není moc času a on právě dodává fotku na obálku časopisu, padá, po hodině piplání a retušování, s železnou pravidelností operační systém počítače. A musí to celé dělat znovu – automatické zálohování sice normálně funguje, ale zálohy není možné nikde najít.
Poruchy ve chvíli, kdy má člověk nejvíc napilno, lze samozřejmě vysvětlit tím, že je uživatel nervózní, aby všechno stihl, tudíž může omylem špatně ťuknout do klávesnice. Jenže co když se podobné věci stávají i tehdy, když o nic nejde? Luděk potvrzuje, že zlomyslné telefony (čím chytřejší, tím nevypočitatelnější) trápí jak lidi hyperaktivní ve stresu, tak flegmatiky na dovolené.
Jsem magnet na poruchy
Volám svému známému, zvukaři Lukáši Rusekovi: „A co potřebuješ vědět? Jestli se mi zaplétají šňůry? Jasně! Když dáš zavinutý šňůry do krabice a přeneseš ji o metr, tak je najdeš do sebe zašmodrchaný. A co na tom chceš řešit? Všichni víme, že to šňůry dělají! Jednoduše je každou zvlášť převaž suchým zipem! Kdybych ti měl vyprávět, čeho všeho jsou šňůry schopné, museli bychom na panáka. Za střízliva bych se bál o tom mluvit, protože by sis myslela, že jsem cvok.“
Ještě napínavější příběhy by mohli vyprávět správci počítačových sítí. Tito pánové vesměs introvertních povah, pyšní na své logické myšlení, ovšem nevysvětlitelné chyby zásadně přisuzují uživatelům, výjimečně sobě, ale nikdy JIM. Počítače přece nedělají boty.
Ale najdou se i správci sítě, kteří se nebojí promluvit. „Určité věci dělají PC tak pěti procentům uživatelů,“ říká Miloš Brumer, správce sítě na jistém státním úřadu. „A je jedno, zda na starých či nových zařízeních, ale většinou za určitých vypjatějších okolností, kdy obvykle mají problémy v práci či doma. Dobře jsou na tom lidé, kteří mají k technice neutrální vztah. A pak také ti, kteří počítač milují, mají ho jako svého domácího mazlíčka. To je z druhé strany Gaussovy křivky naopak šťastných pět procent uživatelů, vyrovnaných partnerů techniky. Proto doporučuji: o narozeninách vašeho počítače si s ním připíjejte na polovodičové zdraví a hladký běh programů.“
Helena, která raději nechce prozradit své příjmení, pracuje jako technik v IT už dlouhá léta. „Nikdy bych se s tím nesvěřila, kdybych od tebe neslyšela jiné podobné historky,“ přizná se mi. „Když se může něco pokazit, pokazí se to MNĚ! Kolegové nad tím nechápavě kroutí hlavou, tohle se neděje ani našim ,blbým uživatelům‘. Každému systém funguje, mně ne. Ať už jde o monitor nebo počítač samotný, mobil nebo PDA. Nesmyslně se vypíná, přehřívá se baterie, vybíjí se během hodiny a nejde znovu nastartovat. A táhne se to se mnou už od doby, co jsem studovala matfyz. Začala jsem si z toho dělat legraci, že mě prostě počítače nemají rády. Když mi kolegové můj křáp opravují, musím odejít z místnosti, aby se to povedlo. Když jsem stála vedle něj, nic nepomáhalo, jen co jsem šla za dveře, způsobně se spustil, neřád jeden!“ Helena soudí, že to má v rodině. „Jakmile si maminka nasadila na ruku náramkové hodinky, za den se jí zpozdily o několik hodin. Odnesla je do opravy, hodinář je vrátil – šly bezchybně. Máma si je vzala znovu a hned ukazovaly o pár hodin méně. Maminka bourala jednodušší systém, já složitější.“
A co teprve taková čtečka docházky u dveří do práce, která si jednoho dne umane, že právě vás nebude pouštět. Ani tam, ani ven. Anebo navigace v autě, která mě osobně proškolila v pražských Letňanech, když prostě zmlkla, protože jsem kvůli havárii objížděla kolonu jiným směrem, než chtěla ona. „Urazila se?“ říkala jsem si, když se opět sama od sebe spustila, jen co jsem se dostala zpět na cestu, kterou preferovala.
„Dlouhá léta se starám o mnoho počítačů lidí všech kategorií. Závady se skutečně kumulují,“ potvrzuje mi servisní technik Miloš Černý. „Opravuji-li vadný zdroj, jsem si naprosto jist, že během pár dnů maximálně týdnů budu měnit ještě alespoň dva. Pak se objeví závada na základní desce. Scénář stejný. Odejde disk. Hned nakoupím pár disků do zásoby, protože se samozřejmě za několik dnů ozvou další lidé, kterým pevný disk odešel.“
Mozek si usnadní práci
Programátor Martin Jelínek se záhadě počítačů snaží přijít na kloub logicky – jako správný programátor. Vysvětluje mi, že mozek mezi informacemi vždy vyhledává souvislosti, a to i když staneme tváří v tvář něčemu zcela náhodnému. Raději než bychom se smířili s tím, že je to prostě náhoda, hledáme nějaký vzor. „Jakmile si tyto vzory jednou vytvoříme, buď interpretací vlastních pozorování, nebo na základě přejímání zkušeností jiných lidí, všímáme si více těch událostí, které našim vzorům odpovídají, a zapomínáme nebo ignorujeme takové, které s nimi v souladu nejsou,“ říká Martin Jelínek. „Takové iracionální jednání je jeden ze způsobů, kterými si náš mozek usnadňuje zpracovávání některých méně důležitých informací, aby se mohl věnovat tomu, kde si podobná zanedbání dovolit nemůže.“ Přisuzování vůle a emocí výpočetní technice je prý právě takový případ. „Pro většinu z nás není důležité, proč nestandardní situace nastávají, vnímáme pouze jejich dopad na nás a na ten aplikujeme ty vzory, které jsme si vytvořili při interakci s lidmi.“
Dobrá, dobrá, ale mě by stejně moc zajímalo, zda se šňůry v mé tašce zaplétají proto, že na sebe chtějí upozornit, anebo jsou jednoduše rády spolu.
Když mi kolegové můj křáp opravují, musím odejít z místnosti. Když jsem stála u něj, nic nepomáhalo, jen co jsem šla za dveře, spustil se, neřád jeden! PC technička Helena
O autorovi| VĚRA KUDYNOVÁ, stálá přispěvatelka Pátku vera.kudynova@seznam.cz
