Sobota 18. května 2024, svátek má Nataša
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Soumrak opery v Burgenlandu

Česko

STŘEDOEVROPSKÉ OKNO

Vášeň k hudbě přináší slast i prokletí. V Bratislavě je tento kontrast ještě výraznější. Znamená toužebně čekat, že se tu ukáže někdo jako DJ Shadow, a doufat, že do místnosti bez kyslíku dorazí více než sto dvacet lidí. Nebo věřit, že na město nezanevřou velikáni formátu Leonarda Cohena, když lístek stojí třetinu minimální mzdy.

Těžkosti operního fanouška Nejhorší to ale má fanoušek opery. Publikum mladší třiasedmdesáti let prakticky neexistuje. Po x pokusech s různými přítelkyněmi jsem definitivně rezignoval a chodím sám. Mezi mými vrstevníky vládne přesvědčení, že opera je geriatrický a vyšinutý žánr určený gayům, nešťastným důchodcům a zmateným uvaděčkám. Jenže kdo opeře jednou propadne, je ztracen. To je závislost. Už několik let registruji operní festival v Sankt Margarethenu na rakousko-maďarské hranici, ale zatím jsem se mu vyhýbal. Když jsem ale na programu našel Mozartovu Kouzelnou flétnu, můj nejmilejší kus, bylo rozhodnuto. Léto je pro příznivce opery obdobím těžké abstinence.

Za cynických 67 eur jsem si koupil jeden z nejlacinějších lístků a zamířil do Burgenlandu. Opera se tu hraje v impozantním římském kamenolomu pod širým nebem, kde jsou cítit sladké výpary dozrávajících hroznů a kyselý pach inkontinenčních pomůcek. V obrovském hledišti jsem byl jediným divákem mladším osmdesáti let, takže obecenstvo mě pozorovalo se směsí podezíravosti a úcty.

Měl jsem utéct hned, když se na jevišti objevil rakouský občan poznamenaný dlouhými návštěvami solária a kadeřníka, který má rád peroxid. Mladý ředitel nutil diváky hromadně tleskat kostýmům a režii, přestože ani jedno ještě neviděli. Spolu s dirigentem vnucoval dévédéčko tak, že půlnoční teleshopping polonahých ochechulí je oproti tomu citlivá a něžná forma prodeje.

To, co následovalo, nebyla opera, ale wagnerovský gesamtkunstwerk naruby. Patvar vytvořil jistý Manfred Waba, který se doposud věnoval pouze opulentní scénografii a kostýmům. Výsledkem je tři a půl hodiny děsivé trýzně. Hvězda provinční megalomanie Waba má už za sebou i jedno mezinárodní účinkování – v saigonské opeře. Vietnamskému národu tím asi způsobil třetí největší trauma v dějinách, hned po americké vojenské invazi a brigádách v bratislavské Dimitrovce.

Kouzelná flétna jako telenovela Gigantický dětský hrad by se hodil pro nějaký ulítlý muzikál od Daft Punk. Jako by se během výprodeje v Hornbachu srazila budova rakouského parlamentu s egyptskou pyramidou. Kostýmy krutě poznamenala estetika Vesmírných lidí. Tamio se vzhledem hrozivě podobal Ašaru Šeranovi a zpěvem zase Karlu Gottovi.

Opera, kterou Mozart dokončil tři měsíce před smrtí, již byla hodnocena nejrůznějšími způsoby. Jednou byla označována za chaotickou a přeceňovanou pohádku s banálním Schikanederovým libretem, jindy za hieroglyf okultismu, metaforu osvícenství, kritiku absolutistické tyranie či za vrchol lidového hudebního divadla. Zabýval se jí kdekdo, filozofem Hegelem počínaje a egyptologem Assmannem konče. Na vývoji jejích inscenací se dá naučit velká část dějin divadla i moderního výtvarného uměni, protože scénickou výpravu dělali i Kokoschka, Chagall či Hockney. Originálně se s ní vyrovnali filmaři Bergman a Branagh.

Jenže sem z této bohaté tradice neproniklo téměř nic. V němém úžasu jsem ani nestihl řešit své obvyklé interpretační dilema, zda je Královna noci (jediná výborná – Slovenka Martina Masaryková!) také pozitivní, nebo úplně negativní postavou. Jako by držel pohromadě jen orchestr, který nikdo neviděl. Muzikálové ozvučení bizarně pletlo hlasitosti. Telenoveloví herci připomínali krepové mátohy a došlo samo sebou i na citové vydírání roztomilými dětmi. Sama flétna vypadala jako ze Star Treku a měla zázračnou moc asi jako televizní psychotronik.

Kéž by to shořelo. Všechno!

O přestávce jsem si koupil preclík, abych nikoho nepokousal. Vstup k zednářům, nepříjemným až hrůza, připomínal Oko Jamese Bonda zkřížené s laserovou pompézností Pink Floyd a tolkienovskými runami. Už jsem tušil, že představení skončí ohňostrojem. Stydím se, ale přiznávám, že jsem tajně doufal ve vypuknutí požáru, který by tu haldu zbytečných rekvizit sežehl až na římský kámen. Mé estetické naladění přešlo od kantovského neúčastného zalíbení přes husserlovskou kontemplaci až k nietzscheovskému soumraku všech model.

Konec. Publikum explodovalo do extáze (to připomínám přátelům, kteří by se rádi vystěhovali do kulturnější sousední země). U východu jsem pár úhlavním nepřátelům koupil dévédéčko – nejprodávanější na rakouském trhu. V jednu ráno jsem temnou provincií zamířil k domovu.

O autorovi| Michal Hvorecký, Autor (* 1976) je bratislavský spisovatel spisovatel

Autor: