Obávaná penzijní reforma může být populární
Češi se bojí chudého stáří. Ta úzkost nemá generační hranice a ukazuje, že lidé instinktivně i racionálně tuší, co je čeká. Velká část společnosti před sebou opravdu nemá vyhlídky na komfortní stáří se srovnatelnou životní úrovni, na jakou si zvykli v produktivních letech. Generace 50+ moc dobře ví, že na penzi na úrovni posledního platu dosáhnou jen ti s nízkými příjmy. Všechny ostatní čeká propad. A generace 40- už ani moc nepočítá s tím, že by od státu na stará kolena dostala něco alespoň se blížícího důstojné penzi. Takže vládne silná společenská shoda, že takhle se dál žít nedá.
Když se ale vysloví spojení důchodová reforma, opět to vyvolá strach. Obzvlášť spolehlivě funguje oddálení penzijního věku. Ve Francii se kvůli posunu z 60 na 62 let už týdny stávkuje a popularitu prezidenta Sarkozyho to spolehlivě sráží na minimum. Dá se čekat, že ani čeští odboráři by si kvůli pozdějším důchodům nenechali uniknout příležitost vyvést znovu do centra Prahy pár desítek tisíc stoupenců. Harvardský ekonom Alberto Alesina trefně upozorňuje, že odpor proti penzijním reformám je nejsilnější, protože v Evropě i Americe odbory dávno nepřitahují mladé a hlavní slovo v nich mají senioři nebo lidé těsně před penzí.
Přes všechnu postkrizovou nedůvěru má ale podle průzkumů většina Čechů stále chuť začít si převádět povinné odvody na penzi na soukromé účty. Petr Nečas by měl využít konstelace a co nejdřív už představit konkrétní plány, aby už každý mohl začít nikoliv na abstraktních číslech, ale na svém konkrétním příběhu přemýšlet, co z vládní nabídky si k úniku z chudého stáří vybere.
