Poláci invazi nedokázali čelit, neboť na západě se bránili německé agresi.
Dne 17. září 1939, v době, kdy polské oddíly vedly zoufalý boj s německým wehrmachtem, přečetl v Moskvě první náměstek lidového komisaře zahraničních věcí SSSR Vladimir Potěmkin polskému vyslanci Waclawu Grzybowskému nótu, ve které se pravilo, že polský stát jako takový přestal existovat, čímž pozbývají platnosti veškeré dosavadní dohody mezi oběma zeměmi. Překvapený polský ambasador se dále dozvěděl, že Sovětský svaz nemůže nechat v nastalé situaci ukrajinský a běloruský lid, žijící na území Polska, napospas osudu, a do východních částí „bývalého“ státu proto vstupuje Rudá armáda. Téhož dne se v rozhlasovém projevu vyjádřil Vjačeslav Molotov ještě jasněji - mluvil o „vnitřní bezzásadovosti a jasné nesmyslnosti existence polského státu“.
Vztahy mezi Polskou republikou a sovětským Ruskem byly napjaté po celou dobu mezi oběma světovými válkami. Zatímco koncem srpna 1939 zapůsobil sovětsko-německý pakt Ribbentrop-Molotov v Evropě i na celém světě jako bomba, nejmenší pozornosti a ohlasu se mu - zdánlivě paradoxně - dostalo v zemi nad Vislou, která přitom byla smlouvou nejvíce ohrožena. Poláky totiž pakt v podstatě nepřekvapil - jak psal tehdejší britský velvyslanec ve Varšavě, prostého Poláka „zkušenosti naučily nikdy z Ruska nečekat nic dobrého“.
Od 1. září 1939 bojovaly polské oddíly svůj beznadějný zápas s německou armádou. Ohromující úspěchy a bleskurychlý postup německých vojsk působily na morálku všech Poláků, ať už šlo o velitele, prosté vojáky či civilní obyvatele, deprimujícím dojmem. Na frontu byly vyslány všechny dostupné rezervy a polská armáda zoufale čekala na slíbenou francouzskou ofenzivu, která měla podle polských informací začít 17. září.
Ranní zprávy byly ale zcela jiné. Východní hranici překročily oddíly Rudé armády a rychle postupovaly vpřed. Dříve tak pečlivě připravený polský obranný plán „Východ“ byl nyní k nepotřebě, neboť veškeré akceschopné svazky bojovaly proti Němcům. Polský hlavní velitel maršál Rydzmigly navíc zprvu nevěděl, za jakým účelem sovětská vojska přišla - evidentně byl dezorientován letními spojenecko-sovětskými rozhovory, když se datum vpádu shodovalo s onou očekávanou spojeneckou ofenzivou. Nemnohé polské záložní a týlové jednotky se leckde postavily Rudé armádě na odpor a dosáhly i několika místních úspěchů, celkově ovšem okupace probíhala rychle a polské civilní a vojenské orgány v beznadějné situaci ustoupily se zbytky armády do Rumunska a Maďarska.
Aby marxističtí historici vytvořili zdání „legitimity“ sovětského tvrzení o zániku polského státu, sled událostí prostě úplně obrátili. V jejich podání Rudá armáda vstoupila do Polska až tehdy, kdy polské vrcholné orgány „nechaly lid napospas Němcům a prchly do zahraničí“. V oficiální sovětské publikaci je hrubě zfalšováno dokonce i datum -k „útěku“ mělo prý dojít již 16. září v noci. Ostatní knihy tvrdily či naznačovaly, že se tak stalo 17. září, v každém případě však před sovětským vpádem. Ve skutečnosti vláda, prezident a hlavní velitel překročili rumunskou hranici právě pod dojmem této agrese, a to až v noci ze 17. na 18. září - hlavní velitel tak učinil prokazatelně až 18. září v brzkých ranních hodinách.
Zářijová agrese odstartovala poměrně rychlý sled sovětských územních výbojů. Ještě v roce 1939 bylo napadeno Finsko, v létě 1940 obsadil Sovětský svaz Pobaltí, rumunskou část Moldávie a Severní Bukovinu. Míra falzifikace všech těchto faktů se později, jak bylo ve východním bloku obvyklé, různila podle možností obelhání veřejnosti v té které zemi.
„Spojenečtí Rusové“ Krátkodeché spojenectví Sovětského svazu s Německem vzalo za své 22. června 1941, do té doby ale byly dodávky sovětských surovin důležitým článkem německé válečné mašinérie. O své zisky Stalin nakrátko přišel, v konečném výsledku ovšem druhá světová válka vynesla Sovětskému svazu místo na slunci mezi ostatními velmocemi světa, které dokonce, s výjimkou USA, rychle zastínil. Co se týče východní Evropy, dostal Stalin vše zpátky, a k tomu ještě mnohem víc. Dosud nikdy v historii neznamenalo ruské impérium tak mnoho jako v druhé polovině dvacátého století. A osudy polských zajatců Rudé armády? Bezbranní důstojníci byli na jaře 1940 po tisících vyvražděni. Podle sovětských historiků „fanatičtí podporovatelé krutého sanačního režimu“ však většinou byli důstojníky v záloze, v civilu lékaři, advokáti, inženýři, učitelé či profesoři. Polsko tak ztratilo další část svých duchovních elit, čímž byla poválečná instalace prosovětského režimu velmi usnadněna.
Dnes, po 70 letech, snad už více rozumíme v Čechách tolik opovrhovanému a vysmívanému polskému maršálovi Rydzmiglymu, když vysvětloval důvody, proč Polsko vybralo za svého hlavního nepřítele Sovětský svaz: „S Němci jako nepřáteli riskujeme ztrátu svobody, spojenečtí Rusové nám však seberou duši.“
***
Jak psal britský velvyslanec ve Varšavě, prostého Poláka „zkušenosti naučily z Ruska nečekat nic dobrého“.
O autorovi| ZDENKO MARŠÁLEK historik
